Příběh šestatřicetiletého rybáře ze středoamerického Salvadoru se může směle řadit mezi největší románové a filmové příběhy o trosečnících. Na moři strávil neuvěřitelných 438 dní, během nichž jeho neovladatelnou rybářskou loď "kormidlovaly" rozmary počasí a vlny Tichého oceánu. Nakonec stanul na pevnině loni v lednu na Marshallových ostrovech.

Na svou nedobrovolnou odyseu nevyrazil sám, ale s dvaadvacetiletým Ezequilem Córdobou. Když se jejich loď stala obětí běsnící bouře, přišli o vysílačku a všechny zásoby na palubě. Jedli syrové ryby, ptáky a pili želví krev, dešťovou vodu a vlastní moč. Córdoba nakonec po několika měsících těžkým podmínkám podlehl a jeho tělo pohřbil Alvarenga do oceánu.

Alespoň podle jeho verze. Córdobovi pozůstalí mají vlastní verzi příběhu. A za údajný kanibalismus požadují odškodné ve výši milionu dolarů (25 milionů korun).

Nebylo by to poprvé v historii, kdy někdo v boji o přežití v extrémních podmínkách pozřel svého druha. Po havárii letadla v chilských Andách v roce 1972 přežilo 16 lidí pouze díky tomu, že se živili masem mrtvých spolucestujících. V roce 2000 plula kvůli poruše motoru přes tři týdny na otevřeném moři loď s uprchlíky z Dominikánské republiky. Nakonec přežili jen tři lidé živící se některými z 60 uhynulých, kteří podlehli dehydrataci a vyčerpání.

Otázkou přitom není jen to, zda žaloba příbuzných Córdoby má nějakou šanci na úspěch, ale také zda je kanibalismus vůbec trestný, pokud jde člověku o život. O kanibalismu nenajdeme ve sbírce zákonů žádnou zmínku.

Skoro to vypadá, že je pojídání lidí takřka beztrestné. Jen se nesmí vraždit. Anglický soud ale v minulosti řešil podobné obvinění, jakému čelí Alvarenga.

Když v roce 1884 ztroskotala loď mířící do Austrálie se čtyřmi lidmi na palubě, jeden z nich museli zemřít, aby přežili ostatní. Trojici trosečníků po pěti dnech zachránili a následně soudili za vraždu. Kanibalové se hájili tím, že se jen snažili zachránit vlastní život. O tom, kdo padne za oběť, rozhodl zdravotní stav. Vybrali toho, kdo onemocněl. 

Dva členové posádky, kteří vraždili, byli odsouzeni k smrti, nakonec jim byl trest zmírněn na půlroční vězení. Třetího jedlíka, který jen přihlížel, soud osvobodil. Soudní rozhodnutí ale potvrdilo, že vražda není obhájitelná z důvodu záchrany vlastního života.

V Německu museli řešit i právnicky zapeklitý případ, kdy se oběť kanibalismu ke snědení sebe sama dobrovolně "nabídla". Informatik Armin Meinwes byl za splnění zvláštního přání nakonec uznán vinným z vraždy. Za podobný případ byl odsouzen i německý policista na 8,5 roku vězení.

Nejznámější kanibal filmových pláten, Hanibal Lecter, byl z právního hlediska také vinen pouze vraždou. Kanibalismus i v jeho případě představoval jenom vražedný motiv, který mu navíc dodával divácky vděčnou patinu amorální perverznosti.

Přímo z kanibalismu sice člověka obvinit nejde, právně se to dá ale řešit jiným obviněním. Dokonce i "kanibalové z donucení", kteří se uchylují k nejhoršímu ve jménu vlastního života, ale zkonzumují už mrtvého druha, kterého sami nezabili, mohou být z něčeho obviněni - třeba z pobuřování veřejnosti nebo z bránění pohřbení lidských ostatků.

V roce 1988 pojídal britský umělec Rick Gibson v rámci své pouličního vystoupení lidské mandle. Tvrdil přitom, že je první kanibal v lidské historii, který jedl lidské maso na veřejnosti. Při rostoucí popularitě trendu placentofágie, tedy pojídání placenty po porodu, taky zřejmě nebyl posledním...