Ztráta soukromí je prevencí: Rozhovor s Davidem Šmejkalem, ředitelem Poradny při finanční tísni

David Šmejkal | zdroj: Profimedia

Proč se údaje v insolvenčním rejstříku musí zveřejňovat v takovém rozsahu?

Zveřejňují se z důvodu veřejného zájmu. A to právě proto, aby případně všechny (stávající či budoucí) smluvní strany dlužníka, který již široký okruh věřitelů zklamal tím, že nechal svou situaci dospět až do úpadku, kdy věřitelům náleží jen nějaká poměrná část jejich pohledávek, si mohly udělat obrázek, a buď do své smlouvy vetkly dostatečné zajištění, anebo s takovým dlužníkem vůbec do žádného vztahu nevstupovaly.

Vidím tady silný veřejný zájem, který jistě prospěje všem těm, kteří s dlužníkem chtějí mít co do činění.

Nebylo by lidské vůči dlužníkovi v úpadku, omezit přístup k jeho údajům, aby tam nemohl úplně kdokoli?

Určitě si to nemyslím. Veřejný zájem je v tomto případě větší hodnotou než, řekněme, ochrana soukromí daného dlužníka prostě proto, že takový dlužník představuje riziko pro své okolí, které by s ním chtělo něco podnikat, nebo by s ním chtělo mít nějaké společné jednání. Ať už se v minulosti dlužník dostal do úpadku "z vlastní viny" nebo přičiněním, které zas nemohl tolik ovlivnit.

V Poradně při finanční tísni se na to díváme z pohledu peněz. Pakliže někdo svou finanční situaci řídí tak špatně, že skončí až v insolvenci (v bankrotu), tak to znamená, že dlouhodobě bylo něco špatně. Všechny naše případy mají nějaký vývoj, který se postupně zhoršuje, finanční stránka klienta se barví dočervena postupně.

Není to tak, že najednou z ničeho nic je člověk v insolvenci a uvažuje, co dál, protože nemůže platit účty. Má to nějakou kontinuitu, pravděpodobně někde nastala chyba, která by se neměla přenášet na další občany či firmy, které by s úpadcem chtěly vstupovat do vztahu. 

Nemyslím si, že by často vyzdvihovaná náhoda nebo snad skutečnost, kterou nemohl dlužník ovlivnit, měla nějakou podstatnou roli.

Na druhou stranu, když někdo bude chtít přijít s dlužníkem do styku, znamená to, že má nějaký konkrétní zájem. Pak by mi přišlo logické mít přístup k jeho údajům. Jenže tak, jak je to zveřejněné teď, si osobní údaje dlužníka může procházet úplně kdokoli. Nebylo by logické alespoň omezit vyhledávání tak, jak je to například v Centrálním registru dlužníků?

Na první pohled možná ano, ale je třeba si říct, že je jiné postavení dlužníka, ať už dlužníka v režimu řádného splácení nebo dlužníka v režimu prodlení, a úpadce. Člověk, který natolik zklamal své věřitele, že věřitele museli přistoupit na částečnou úhradu svých pohledávek, by alespoň z mého pohledu neměl využívat stejná práva ochrany soukromých údajů jako dlužník, jehož údaje jsou vedeny v dluhových registrech.

Proč? To zní skoro, jako kdyby to byl trest…

Svým způsobem. Je to v podstatě ochrana. Neřekl bych úplně, že je to trest, možná to nějaký úpadce za trest může považovat. Já si myslím, že je to ochrana. Veřejný zájem na ochraně dalších potenciálních věřitelů takového úpadce je dostatečně mocný.

Takže peníze jsou nadřazeny právu na soukromí?

Je možné se na to dívat kontroverzně, ale stále tady vidím obě strany smluvního vztahu, to znamená jak dlužníka, tak věřitele.

Řadu svých věřitelů mohl dlužník dostat do úpadku jednoduše proto, že neuhradil své závazky. Mohl způsobit mnoho nepříjemných životních situací svým věřitelům–soukromým osobám. Ať už silné zklamání stávajících věřitelů nebo ochrana věřitelů budoucích, to vše zakládá dostatečnou argumentaci pro to, aby náš insolvenční rejstřík byl tak otevřený tak, jak je.

Je to jeho velká přednost oproti situaci v jiných státech, kde další, budoucí věřitelé nemají tolik možností zjistit, jak se jejich potenciální smluvní strana, tedy úpadce, ke svým věřitelům v minulosti postavil a tudíž anticipovat, jak se v budoucnosti postaví i k nim.

Insolvenční řízení má pozitivní, edukativní složku a tím, že nejsou data vymazána v příliš krátkém období snad i preventivní složku pro budoucí věřitele.

Existuje možnost požádat soud o nezveřejnění některých údajů. Žádají o to lidé?

Ve velké většině případů (zhruba 40 procent našich klientů) si dlužníci s sebou táhnout své problémy déle než tři roky, takže majetek k dispozici už většinou nemají, protože buď si ho kvůli těžkým finančním problémům včetně negativních záznamů v úvěrových registrů nemohli pořídit, nebo ho zpeněžili proto, aby dostáli alespoň části svých závazků. Takže se nestává, že by naši klienti přicházeli v hromadné míře s nějakým větším majetkem, o který by měli strach z pohledu ochrany soukromí prostě proto, že tam ten majetek není.

Když nějaký majetek k dispozici je, v ojedinělých případech, o jeho existenci a rozsahu provádí přehled insolvenční správce, který tyto informace předává soudu a věřitelům, kteří se na základě toho rozhodují, jestli si vyberou oddlužení splátkovým kalendářem nebo zpeněžením majetku, ale tu informaci o majetku mít musí.

A jestli by ta informace měla být otevřena i dalším stranám – toť otázka. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by si na to někdo stěžoval nebo chtěl zveřejnění majetku nějakým způsobem zabránit. Z naší praxe jsme nezaznamenali, že by někdo měl se zveřejňováním majetku jakékoli problémy.

Co by se stalo, kdyby tyto údaje nebyly dostupné v takovém rozsahu?

Pokud by všichni ti, kdo by chtěli s úpadcem – současným i minulým – mít co do činění, nebyli by správně informování, hrozilo by jim stejné riziko jako předchozím věřitelům. Otázka je, jestli k tomu potřebují informaci třeba o počtu mikrovlnek úpadce.

Možná je to i správně. Pokud úpadce uvádí, že má například dvě kozy, a věřitelé, insolvenční správce případně soudce (či kdokoli jiný, kdo se může dnes zcela veřejně seznámit se vstupní situací klienta) tam vidí nějaký rozpor, tak by ho mohlo napadnout, že tímto způsobem úpadce snad chce okrátit své věřitele, případně tím vyvolává podezření o svém nepoctivém záměru, což je důvodem ke zrušení procesu oddlužení.