Prvním pravidlem Klubu pokousaných je, že komunikace probíhá nejprve prostřednictvím Davea Pearsona - 58letého Australana, který přežil útok žraloka. Klub, který založil, nyní spojuje po celém světě stovky lidí nacházejících útěchu ve sdílení zkušeností ze života „po kousnutí“.

Pearson téměř zemřel, když se mu před deseti lety zakousl do paže žralok bělavý při surfování u východního pobřeží Austrálie. Ode dne, kdy ho přátelé vytáhli na břeh - pryč od třímetrového predátora, který ho vláčel po dně oceánu, než o něj ztratil zájem - pomáhá ostatním překonat psychické následky a noční můry.

„Žiju teď žraločími útoky,“ říká větrem a vlnami ošlehaný Australan, který dál chodí surfovat na vlny u pláže, kde ho žralok napadl. „Když někde na světě někoho napadne žralok, dozvím se to.“

Podpůrná skupina

Pearson je zakladatelem Klubu pokousaných (Bite Club); tato původně malá skupinka lidí, kteří přežili setkání se žralokem, nyní zahrnuje také oběti pokousané psem, aligátorem a dokonce i hrochem. Členové klubu, kterých je bezmála 400, se obvykle osobně scházejí jednou ročně, ale někteří z nich se vídají mnohem častěji při surfování a další udržují kontakt prostřednictvím sociálních sítí.

Davea Pearsona před deseti lety vláček žralok po dně. Kvůli zážitku založil klub pokousaných, kteří mohou sdílet společná traumata a pomáhat si. | zdroj: Profimedia

Klub funguje jako podpůrná síť pro členy ve chvíli, kdy nejvíce potřebují pomoc. A Pearson uvádí, že tráví většinu nocí telefonickým povídáním nejméně s jedním členem. Sílu obyčejného povídání s člověkem, který za sebou má stejnou zkušenost, si uvědomil, ještě než opustil nemocnici. Náhodou se ve stejném zdravotnickém zařízení zotavovala i Lisa Mondyová, kterou žralok pokousal o několik dní dříve.

„Všichni mi tam chodili přát hodně štěstí, ale dokud jsem neměl možnost si popovídat s Lisou, říkal jsem si: ‚Oni vůbec nechápou, co se mi honí v hlavě‘,“ řekl Pearson.

Brutalita útoků společně s následnou pozorností médií může na celé roky otřást těmi, kdo útok přežili, jejich rodinami, příbuznými obětí i těmi, kdo se podíleli na záchraně. V některých případech může vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy.

Z chlapců se stali muži

Když v roce 2013 zabil žralok 19letého Zaka, měl jeho otec Kevin Young pocit, jako by ho pohltilo oko hurikánu. „Ocitl jsem se uvnitř té bouře a mám pocit, jako bych ji od té doby neopustil,“ řekl Young.

Žralok tygří při útoku Zakovi skoro úplně ukousl nohy. Ale mladík přesto dokázal dopádlovat ke třem kamarádům, se kterými byl surfovat, aby jim řekl, že je má rád a modlí se, aby byli chránění před zabijáckým žralokem číhajícím v hlubinách.

Trojice chlapců, kterým v té době bylo 14, 15 a 19 let, pak ve vodě zrudlé Zakovou krví odvezla Zaka na ramenou na břeh. Trvalo jim to skoro půl hodiny a v době, kdy se dostali k pláži, už nebylo možné ho navzdory jejich úsilí zachránit.

„Z těch tří kluků se v ten den stali muži,“ dodal Young. „Jsem jim na zbytek života zavázaný za to, co se pokusili udělat pro mého syna.“ Stejně jako Pearson, i Young mluví nejprve o bolesti ostatních, až pak o té své. Každý ze zachránců jeho syna se potýká s psychickými následky. A Young vnímá jako privilegium, že může prostřednictvím klubu pomáhat lidem, kteří by se jinak se svým zážitkem museli prát sami.

Je fajn nebýt v tom sám

Patří mezi ně například Ray Short, kterému bylo v roce 1966 13 let, když se mu při plávání nedaleko Wollongongu zakousl žralok do nohy. „Když jsem byl mladý, nic podobného jako tenhle klub neexistovalo,“ řekl Short. „Když se pak můžete setkat s jedním nebo dvěma dalšími oběťmi útoku žraloka, je to úžasné. A teď máme celou skupinu, která ostatní chápe a soucítí s nimi.“

I když je skupina pevně propojená, její členové mají odlišný přístup ke žralokům, uvedl Pearson. Někteří prosazují jejich vybíjení, zatímco z jiných se stali ochránci moře a všech jeho tvorů.

Útoky žraloků jsou stále nesmírně vzácné, ale loňský rok byl pro klub obzvláště náročný; při 22 nevyprovokovaných útocích žraloka kolem Austrálie zahynulo sedm lidí. „Loni jsem se setkal se čtyřmi rodinami, co někoho ztratily, a je to těžké,“ řekl Pearson. „Je to hodně těžké, protože každý další útok vám znovu oživí vzpomínky na ten váš,“ dodal.