České poště se vyhýbám – pokud to je možné. Vadí mi dlouhé nebo ještě delší čekání na úřednici u přepážky i kombinace jarmarečního prostředí pobočky s vystavenými losy a (donedávna) i cigaretami a hokynářskými nabídkami na pojištění nebo účet. A vadí mi, že pošta neplní službu, ke které se klientům zavazuje – doručování balíků.

Mluvčí pošty připouští, že jejich doručovatelé čas od času selžou. Ujišťuje však, že to jsou výjimečné případy.

Z mé zkušenosti vyplývá, že to je naopak: Pošťáci doručí balík na mou adresu pouze ve výjimečných případech. Jinak ho z depa převezou na poštovní pobočku a jedním klikem mi zašlou esemesku a email: "Dobrý den, doručovací pokus zásilky DR…. ze dne … nebyl úspěšný. Balík je uložen …"

Nedivil bych se, kdybych celý den nepracoval doma a nevěděl, že žádný doručovatel u mě nezvonil. Co naplat, seberu se a jdu na poštu. Moje fenka má ráda své jistoty, svou zásobu oblíbené značky granulí.

"Proč mám platit cenu za doručení do vlastních rukou, když jste mi balík nepřivezli?" ptám se na pobočce. Místo odpovědi se zaměstnanci po sobě nechápavě dívají. "…se zbláznil, nebo co?" čtu z výrazu jejich tváří. Chceš balík? Tak zaplať a pak si stěžuj.

Patnáctikilogramový pytel s granulemi si tedy hodím přes rameno a mažu domů. Slušný kondiční trénink. Jenže přestal mě bavit, tím spíš, že za něj musím platit. Proto využívám služeb soukromých kurýrů.

Poučení? Pošta lže (nedoručuje balíky, byť tvrdí opak) a okrádá (nechá si platit za službu, kterou vám neposkytne).

Co mě na tom nejvíc zaráží: Doprava balíků je v éře internetových obchodů na vzestupu. Proč pošta o tento perspektivní segment trhu nebojuje? Proč ho přenechává soukromým společnostem?

Vrchnost mimo realitu

Nechci však tvrdit, že na poště pracují jen lenoši a lemplové. Kdepak. V Praze-Strašnicích máme milou listonošku. Vždy zazvoní, nešvindluje. Nikdy se nemračí a nebojí se psů.

Stávkující zaměstnanci pošty mají mizerné platy. Požadují, aby byly vyšší. A tahle paní by si vyšší plat nepochybně zasloužila.  

Management však má pro zaměstnance pošty jednoznačný vzkaz: "Česká pošta považuje stávku za nezákonnou a požadavky menšinových odborů jsou zcela mimo ekonomickou realitu," píše se na homepage České pošty.

Mělo by tam spíš viset přiznání: "Vedení České pošty je mimo ekonomickou realitu."

Generální ředitel a jeho spolupracovníci nedokážou zajistit, aby tři století stará instituce plnila služby, pro které byla vytvořena. Přesto berou stotisícové platy a nakonec z firmy vyskočí na zlatém padáku.

Brouk Pytlík, práce všeho druhu

Pošta je označení pro službu, která zajišťuje  korespondenci, listovní služby, rozesílá zásilky, prodává známky, převádí peníze a podobně. To je definice, kterou najdete ve Wikipedii.

Proč se tedy pošta nesoustředí na tyto činnosti? Mohla by je přece dělat lépe. Pošta však kromě užitečných "bonusových" služeb – třeba ověřování podpisů – prodává stírací losy, časopisy a kdovíco ještě. Státní firma tak bere práci živnostníkům-trafikantům.

No a proč pošta prodává povinné ručení, bankovní účty, kontokorenty, půjčky... a proč pojišťuje? Copak je normální sjednat si na poště životní pojištění? Že jsou poštovní úředníci či úřednice proškoleni a že mají potřebné formuláře?

Jistě, ale copak byste šli do zámečnické provozovny a žádali, aby tam vyřešili váš problém s bolavým zubem? Copak by vás uklidnila informace, že tam mají vrtačku i kleště a zaměstnance, kteří absolvovali rychlokurs pro dentisty-amatéry? Povolali byste snad k nemocnému dítěti Dr. Voštěpa (drvoštěpa)?

Odpověď na otázku, proč pošta tenhle byznys dělá, je prostá: chce si vydělat. Sedět na zadku a prodávat losy je příjemnější než doručovat zásilky (pro zaměstnance) a také – výnosnější (pro poštu). Zejména tehdy, když dopisy a balíky musíte dopravovat do odlehlých a řídce osídlených oblastí.

Říká se tomu univerzální služba a pošta za ni dostává příspěvek od státu.

Koloděj s razítkem

Česká pošta je vypasený dýchavičný moloch. A v tom může být její problém. Co kdyby zeštíhlela? V době, kdy je v soukromé sféře nedostatek pracovníků, by z toho neměl být sociální problém.

Pošta je druhým největším zaměstnavatelem v zemi, hned za policí, u které pracuje 40 tisíc lidí. Pošta jich zaměstnává víc než 30 tisíc.

Tomu odpovídá počet provozoven. Zatímco rakouská Österreichische Post má pouze pět set vlastních poboček, Česká pošta přes tři tisíce. Je to takový obr Koloděj z Cimrmanovy pohádky o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém, který seděl "všude tam, kde sedíš ty, ty, ty…".

Rakušané spoléhají na franšízy provozované soukromníky a místními úřady. V Česku se o nich až na výjimky zatím jen mluví.

A proč musí Česká pošta fungovat jako státní podnik zřizovaný ministerstvem vnitra? Deutsche či Österreichische Post obchodují na burze. Přitom se jim nedaří špatně.

Státní podnik bývá až na výjimky nejhorším typem podniku, anebo aspoň špatným. Češi se o tom mohli přesvědčit za komunistických vlád.

Dnes může za důkaz pravdivosti tohoto tvrzení posloužit Česká pošta.