Problémy se smogem nebyly pro Londýn novinkou, britská metropole ostatně bývá někdy nazývána "kolébkou smogu". Dny mezi 5. až 8. prosincem 1952 však přinesly mnohem větší hrůzu. 

Vždyť v nejkritičtější fázi si Londýňané nedohlédli ani na špičky vlastních nohou a každá cesta ven se tak pro ně stávala velmi riskantní a někdy také bohužel tou poslední. Nebezpečí číhalo na každém kroku i v podobě "obyčejných" obrubníků, někteří lidé se utopili v Temži, protože řeku prostě nespatřili včas. 

Jedovatá mlha ale zabíjela lidi i "zevnitř". Nejvíce ohroženi byli kojenci, senioři a samozřejmě ti, kteří už se s nějakou dýchací chorobou potýkali. A ačkoliv se přímo během kalamity nezdálo, že následky budou tak hrozné, oznámení o počtech těch, kteří smogový atak nepřežili, bylo zdrcující. 

Podle oficiálních vládních odhadů totiž během čtyř dní přímo v důsledku smogu zahynuly čtyři tisíce lidí a na sto tisíc jich onemocnělo.

Pozdější odhady pak smogu připisují až 12 tisíc obětí. Krátce nato totiž vypukla epidemie chřipky a mezi její oběti byli původně připočteni i lidé, kteří zemřeli na následky ekologické katastrofy. 

Do nemocnice po vlastních, sanitky nejezdily

Ale zpátky do kritických dní. V Londýně vypukl dopravní chaos, hromadná doprava se, vyjma londýnského metra, prakticky zastavila. Jezdit přestaly i sanitky, lidé se museli dopravit do nemocnic na vlastní pěst.

V noci jim to pak šlo ještě hůř, neboť v mnohých londýnských ulicích chyběly lampy, jež by prořízly dusivou mlhu. Co víc, chodci si lamp prý někdy dokonce nevšimli. 

Poněkud paradoxní je, že úřady nenařídili omezení automobilové dopravy ani v Londýně, ani v jeho okolí, takže situace se v průběhu dní ještě zhoršovala. Z viditelnosti na tři metry se tak postupně snížila na zmíněného půl metru.

Smog se dokonce vetřel i do divadel, koncertních síní a kinosálů, které návštěvníci hromadně opouštěli, neb na plátno či jeviště jednoduše nedohlédli. 

Jedovatý koktejl síranů

Proč však Londýn dostal takto "naděleno"?  Důvodů je hned několik - od neekologických stálic až po výjimečné vrtochy počasí.

Pomineme-li stálý "přínos" průmyslových podniků, tak toho roku přišla také velice studená zima. Lidé topili více než obvykle, a to často nepříliš kvalitním uhlím, neboť to lepší šlo na export. Ke katastrofě patrně přispělo i to, že Londýn právě v roce 1952 nahradil dosavadní tramvaje dieselovými autobusy. A k tomu padla mlha. Do ulic se vylil jedovatý koktejl, který nic nerozptýlilo, neboť panovalo bezvětří.

Po dlouhé roky bylo záhadou, jak mohl obyčejný smog získat v roce 1952 takové smrtící vlastnosti. Odpověď, alespoň z velké části, loni přinesl výzkum texaské A&M University.

Toxickou mlhu podle něj před 65 lety způsobily především sírany. Oxid siřičitý, který vzniká při spalování fosilních paliv, se s pomocí dalšího produktu spalování (ale i "přírodní" mlhy) oxidu dusičitého přetvořil v kyselinu sírovou. Ta se smísila s mlhou. V ní původně bylo velké množství vody, ovšem ta postupně vysychala a město zalehl kyselý opar. Katastrofa byla na světě. 

Změna pohledu na znečištění ovzduší 

Jak už to ale občas bývá, leccos zlé je nakonec k něčemu dobré. Právě londýnská kalamita dokopala britské politiky k tomu, aby udělali něco pro životní prostředí, a vedla k prosazení legislativy, která měla zabránit tomu, aby se takový průšvih opakoval.

Takzvaný Clean Air Act z roku 1956 řešil například nutnost přesunu uhelných elektráren mimo městskou zástavbu, postupné prosazování ekologičtějších zdrojů topení i vznik zón, kde mohla být spalována pouze nekouřová paliva. 

Mimochodem, kalamita se několikrát objevila i v literatuře a kinematografii. Promítla se například do jednoho z dílů televizního seriálu o počátcích vlády Alžběty II. The Crown a počtete si o ní i v knize C.J. Sansoma Dominion (Navláda).