Pandemie covidu-19 změnila svět, jak jsme ho znali. Uzavřené hranice, přeplněné nemocnice, nedostatek zboží i léků a miliony mrtvých – to vše se ještě dlouho zapisovalo do kolektivní paměti lidstva. Přesto odborníci varují, že podobná katastrofa se může zopakovat, a dokonce může být ještě horší. Epidemiolog Michael Osterholm z Minnesotské univerzity, zakladatel Centra pro výzkum infekčních nemocí, ve své nové knize Velká nákaza popisuje scénář, který je sice teoretický, ale naprosto reálně možný. Představuje nový, nebezpečnější koronavirus, který se přes všechna opatření rozšíří po celé planetě.

Osterholm a spoluautor Mark Olshaker ve své práci shrnují, jaké chyby lidstvo udělalo během covidu a co by mělo udělat jinak, aby příští pandemie nebyla ještě ničivější. Připomínají, že i když by se člověk mohl vyhnout samotné nákaze, dopady pandemie by zasáhly každého. Globální dodavatelské řetězce by se zhroutily, což by vedlo k nedostatku nejen potravin a léků, ale i běžných věcí, jako jsou mýdlo, papír, pohonné hmoty či žárovky. Zastavila by se výroba automobilů, letadel i městských vodních čerpadel. V některých zemích by dokonce chyběly rakve. Covid už ukázal, jak propojená a zároveň křehká je světová ekonomika – a podobná krize by to jen potvrdila.

Zranitelný svět a etické otázky

Osterholm upozorňuje, že většina klíčových generických léků, které zachraňují životy, se vyrábí v Číně a Indii – tedy v zemích, které by pandemie zasáhla velmi silně. Uzavření jejich továren by mělo katastrofální následky pro celý svět. Odborníci proto už roky apelují na to, aby se část výroby přesunula zpět do Spojených států nebo do spolehlivějších zemí. To by však vyžadovalo vládní podporu, protože zisk z generických léků je malý a mnoho firem z tohoto odvětví odchází. Tím vzniká obrovská závislost Západu na Asii – a zároveň i zranitelnost.

Osterholm zdůrazňuje, že v případě pandemie nejde jen o otázku morálky, ale i čistého pudu sebezáchovy. Svět je dnes tak propojený, že nákaza z odlehlé vesnice v Africe nebo Tichomoří se může během dvou dnů dostat na druhý konec planety. Proto nestačí, aby bohaté státy chránily jen své obyvatele. Vakcíny i léky musí být dostupné celosvětově – nejen z etických důvodů, ale i z čistě praktických. Pandemie covidu ukázala, že zatímco bohaté země měly přebytek vakcín, chudé státy zůstaly bez ochrany. Mezinárodní dohody by měly zajistit, že příště bude výroba, doprava i distribuce vakcín koordinovaná a spravedlivá.

zdroj: Profimedia.cz

S tím souvisí i nepříjemná otázka, kdo má dostat léky nebo vakcínu jako první, když jich nebude dost. Zdravotníci, politici, starší lidé, nebo pracovníci v první linii? Každá skupina má své důvody i zastánce. Podle Osterholma by bylo moudré o těchto dilematech mluvit už teď, veřejně a bez emocí – ne až ve chvíli, kdy vypukne krize a rozhodnutí budou muset padat během hodin.

Virus může udeřit jinak než covid

Velkým rizikem podle Osterholma je i to, že příští pandemie nemusí zasáhnout jen seniory nebo nemocné, jako tomu bylo u covidu. Historie ukazuje, že tomu může být přesně naopak. Během chřipkové pandemie v roce 1918 totiž většinu obětí tvořili lidé ve věku od 18 do 40 let – tedy zdraví dospělí. Příčinou byla přehnaná reakce imunitního systému, takzvaná cytokinová bouře, která vedla k selhání plic a smrti. Dnes, více než sto let poté, není medicína o mnoho lépe připravena čelit desítkám milionů případů akutního selhání dýchání než tehdy.

Ani myšlenka nové pandemie typu SARS není přehnaná. Původní virus SARS v roce 2003 nakazil asi 8 000 lidí, ale zabil každého desátého. Pokud by se objevil jeho agresivnější potomek – takzvaný SARS-3 – mohl by se stát globální hrozbou během několika týdnů. Osterholm uzavírá, že lidstvo se sice dokázalo z covidu mnohému naučit, ale zároveň zůstává zranitelné. Pandemie se neptají na hranice ani na politiku. V době, kdy lze svět obletět za dva dny, je bezpečí jednoho závislé na bezpečí všech. Proto je podle něj nutné začít jednat už teď – dřív, než začne ta další.