Norské hlavní město Oslo se rozhodlo, že nebude usilovat o pořádání olympiády, neboť je to zbytečně nákladná záležitost s nejistým výsledkem a bez podpory veřejnosti. V soutěži o pořádání zimních olympijských her v roce 2022 tak zůstaly jen dva původně nepravděpodobní kandidáti – kazašské Almaty a čínský Peking (kde chybí hory). Asie má navíc přiřknuty už zimní hry v roce 2018, kdy se budou konat v jihokorejském Pchjongčchangu, a letní v roce 2020, které hostí japonské Tokio.

O hry v roce 2022 projevilo - kromě asijských finalistů - zájem několik evropských měst. Švédský Stockholm, polský Krakov, ukrajinský Lvov a norské Oslo. Již v zárodku byly místními obyvateli zaraženy úvahy o kandidatuře německého Mnichova a švýcarského Sv. Mořice. Krakov kandidaturu stáhnul, protože ji místní zamítli v referendu (naopak podpořili výstavbu metra), Lvov se rozhodl usilovat až o další hry o čtyři roky později a ve Stockholmu se nenašla dostatečná politická podpora. Stejné zdůvodnění má i Oslo: vládnoucí Konzervativní strana se letos 1. října rozhodla, že kandidaturu podporovat nebude.

Jaký to rozdíl proti někdejším ambicím pražského exprimátora Pavla Béma! Olympiáda už není zdaleka tak sexy. Mezinárodní olympijský výbor je symbolem korupce a náklady na megalomanskou akci jsou neúměrné: a to nejenom ty finanční, vždyť se konání her musí přizpůsobit celá infrastruktura města. Není divu, že pro mnoho běžných obyvatel je to spíš přítěž.

Otázka je, jaké to bude mít pro olympijské hnutí následky. Buď se olympiády napříště stanou jen výkladními skříněmi autoritativních režimů, které nelitují žádných nákladů, ani finančních, ani lidských, aby si udělaly reklamu. Nebo se celý olympijský průmysl uskrovní a vrátí se někam na začátek, k idejím barona Coubertina. To by ovšem celý komplex kolem Mezinárodního olympijského výboru čekala zásadní reforma. Nebo spíš revoluce.