Krátce po skončení II. světové války se v pražském hotelu Belvedere na Hradčanech sešla zvláštní společnost. U stolu seděli důstojníci Obranného zpravodajství – autonomní jednotky, která vznikla u československého armádního sboru v SSSR v lednu 1945 a stala se nejmocnějším nástrojem komunistů k uchopení moci. Hlavní postavou schůzky byl ovšem přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Oldřich Španiel. Jeho pokyn přítomným důstojníkům OBZ zněl jasně: „Jděte vyčistit rajón! Pamatujte si, že dobrý Němec je jen mrtvý Němec. Čím méně Němců zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. A stejně tak, čím méně jich přejde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“

Zanedlouho poté obklíčili vojáci 1. československého armádního sboru město Žatec, ve kterém žilo odjakživa převážně německé obyvatelstvo, a vyhnali všechny muže na náměstí. Pak je odvedli do nedalekých Postoloprt a tam je postupně popravovali. Všichni si museli vykopat hroby a u nich je pak vojáci zastřelili. Na přímý rozkaz kapitána Černého zastřelili vojáci i pět chlapců ve věku 11–14 let, kteří si šli do vedlejší zahrady natrhat jablka. Na výstrahu ostatním se jejich poprava konala na dvoře kasáren a všichni se na ni museli povinně dívat.

Později bylo v hromadných hrobech nalezeno 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě.  Historici ale odhadují počet zastřelených na 2 000 – 3 000. Jde o největší masakr německého civilního obyvatelstva na našem území. Masakry Němců po skončení války byly vždy označovány za výbuch lidového hněvu, spontánní odplatu za chování Němců během protektorátu. Masakr v Postoloprtech byl ale předem připravenou a naplánovanou akci Obranného zpravodajství a československé armády, která se stala s vědomím a souhlasem nejvyšších představitelů armády a státu, včetně prezidenta Beneše. Ostatně touha vyřídit si to se sudetskými Němci je doložitelná z depeší mezi londýnskou vládou a domácím odbojem už od počátku války. Studijní skupina ministerstva národní obrany u exilové vlády v Londýně v březnu 1944 přišla s návrhem takzvané „řízená revoluce“, kterou podle dalších dokumentů začal preferovat prezident Beneš i celá armáda. Mělo jít o údobí násilí, teroru a bez oficiální úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů. K vraždění Němců vyzýval po svém návratu do vlasti i sám prezident Beneš.

zdroj: Tisková zpráva

Byl to kupodivu později opovrhovaný Zdeněk Fierlinger, kdo jako premiér vyslovil návrh, aby vláda v rozhlase vyzvala obyvatelstvo a bezpečnostní složky, k upuštění od násilností a lynčů na Němcích. Ostatní členové vlády včetně demokratických ministrů byli ovšem proti.

Hromadné vraždění civilistů nezůstalo bez povšimnutí. Jako reakce na negativní mezinárodní ohlas postoloprtského masakru byla v roce 1947 zřízená zvláštní vyšetřovací komise Ústavodárného Národního shromáždění, ve které byli zástupci všech tehdejších politických stran. Parlamentní komise ovšem nic nevyšetřila a odkázala se na zákon č. 115/1946, který schválilo Ústavodárné Národní shromáždění rok po skončení války a který zpětně amnestoval všechny zločiny na Němcích. Pak se nad událostmi v Postoloprtech zavřela voda. Vinici zůstali nepojmenováni a nepotrestáni. Mlčení pokračovalo i po listopadu 89, ačkoli se někteří přeživší, snažili vybudovat aspoň památník jako vzpomínku na popravené. Po dlouhých debatách město Postoloprty nakonec souhlasilo s malou pamětní deskou, na které ovšem není ani zmínky o tom, že oběťmi byli Němci. Zmínce o tomto temném místě naší historie se bráníme dosud.

zdroj: Tisková zpráva

Historie ale nevzniká sama od sebe. Obraz minulosti rekonstruujeme v podobě příběhů tak, aby odpovídal našemu chápání světa a nás samotných. Patří k lidské přirozenosti, že dějiny chápeme jako boj dobra se zlem, kdy dobro je na naší straně, zlo na straně našich nepřátel. Proto si i o odsunu Němců po II. světové válce vyprávíme jako o nutné odplatě za rozbití I. republiky Sudetoněmeckou stranou. Pokud se jako Češi pokládáme za oběť svých sousedů a cizích mocností, musíme jakékoli připomínky vlastní brutality vytěsnit.

zdroj: Tisková zpráva

Nad příčinami a důsledky vytěsňování postoloprtského masakru z kolektivní paměti se zamýšlí hraný dokument vyrobený v koprodukci ČT a společnosti STRIKE TV, který formou hraného dokumentu rekonstruuje tehdejší vyšetřování a spolu s historiky hledá viníky poválečného vraždění. Film natočil režisér Jakub Wehrenberg podle scénáře Jana Vávry, který vycházel ze své knihy „Husité u Postoloprt“. Film odvysílá ČT 2 v úterý 8.listopadu od 21:50.