Kdysi to bylo místo snů – zelená oáza, krajina posetá jezery, stromy a stády zvířat. Sahara, kterou dnes známe jako jednu z nejsušších pouští světa, skrývala před tisíci lety úplně jiný příběh. A teď, po tisíciletích ticha, konečně promluvila. Vědci z prestižního německého Institutu Maxe Plancka šokovali svět svými novými objevy. V jeskynním úkrytu Takarkori na jihozápadě Libye nalezli dvě přirozeně mumifikovaná těla stará 7 000 let – a to, co v nich našli, změnilo historii lidstva.

Analýza DNA odhalila, že tito lidé nepatřili k žádné dnes známé skupině. Byli izolovaní, unikátní – zkrátka záhadní. Jejich genetická stopa sahá až do doby, kdy se moderní lidé poprvé vydali z Afriky do zbytku světa, asi před 50 000 lety. Ale tahle severoafrická větev si šla vlastním směrem. Vědci navíc zjistili, že tyto starověké bytosti nesly stopy neandertálské DNA – ale desetkrát méně než lidé žijící mimo Afriku. Přesto víc než dnešní subsaharští Afričané. Co to znamená? Že do izolované Zelené Sahary kdysi zabloudily geny odněkud zvenčí. Malý dotek světa za pouští.

zdroj: Profimedia.cz

A co dělali tito záhadní lidé? Chovali stáda. Pastevectví se šířilo napříč zelenou krajinou Sahary – ale, jak ukazuje studie, nikoliv velkou migrací. Lidé se neslévali, jen si povídali. Kultury se potkávaly – lidé zůstávali. Místo válečných výprav? Tichá kulturní výměna. Dlouho se věřilo, že Zelená Sahara byla jakousi "dálnicí", kudy proudily migrující národy. Nové důkazy ale ukazují něco úplně jiného: že šlo o mírné, ale stabilní místo. Ne rušné tržiště migrace, ale klidný kout, kde se staré kultury předávaly šeptem.

„Tohle mění pohled na celou africkou prehistorii,“ říká vedoucí výzkumu Johannes Krause. A my dodáváme – je možné, že pod dunami Sahary spí ještě další překvapení?