O tom, jak film s názvem Šmejdi vznikal, si povídaly ParlamentníListy.cz s režisérkou Silvií Dymákovou. Ta na něm spolupracovala i s psycholožkou Romanou Mazalovou, když spolu jezdily v utajení po předváděcích akcích několik měsíců. I ony zažily výhrůžky, nátlak, ponižování, tedy přesně to, co zažívají při nákupu předraženého nádobí senioři. Celovečerní dokumentární film Šmejdi jde právě dnes, tedy ve čtvrtek, do českých kin. Ta ho budou divákům od 65 let promítat zdarma, dosud ho měli možnost diváci vidět v předpremiérách a na festivalu Jeden svět. Všude vyvolal značný zájem. 

Natočit film s tím, že bylo nutné vše v anonymitě také osobně na vlastní kůži prožívat, asi nebylo lehké a mohlo s sebou přinášet i nějaké pocity vyhoření. Bojovala jste s tím někdy?

I když jsem ze začátku jezdila jen jako pozorovatel a viděla ta zvěrstva, prožívala jsem skoro pokaždé uvnitř sebe vnitřní boj. Jsem přece jen člověk se sociálním cítěním. A musím přiznat, že i když jsem tam už byla mnohokrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. To bylo, když jsem byla s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu tam najednou na stůl předhodil obálku, kterou senior odmítl se slovy 'Ale já nic nechci'. A rozjelo se kolo jeho dehonestace, která je ze strany těch předváděčů typická. 'Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, tak půjdete domů pěšky.' Senior Jaroušek se rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. A prodejce byl spokojený, že to zabralo. Dědečka si vzal ještě na chodbu a já i odtamtud slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu. Měla jsme strach, že ho začne nutit do podpisu nějaké šílené věci a tak jsem tam vletěla a říkám: 'Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky.'

Neměla jste strach i o sebe? Že vám v maximální míře zbývající čas takříkajíc řádně „osladí“?