Poněkud smrtící příchuť měla touha po noblese napříč staletími. Už starověké Římanky a Řekyně považovaly za ideál krásky z vyšší společností bílou pleť, což přetrvalo v podstatě až do konce 19. století.

Jenže už v antice si k nóbl bledosti dopomáhaly bělidly s příměsí jedovatého olova, což zdraví zrovna nesvědčilo. Hladkou tvář, ideální pro nanášení bělidla, pak zajišťovaly krémy s medem či trochou olivového oleje, který tvář rozjasnil. V Římě si do některých pleťových masek přimíchaly i zvířecí moč nebo poměrně exotický krokodýlí trus, růžovou vodu, zvířecí tuk, mák, zeleninu či dokonce houby či různé oleje.

Olej byl také součástí rtěnek a očních stínů, kdy se kombinoval s uhlím. Rty starověkých Řekyň  zas vyplňovaly směsi okrové hlinky a včelího vosku, Římanky barevným rtům patrně tak neholdovaly.

V Římě byly populární také velké, výrazné oči - ženy si tak tyčinkou ze slonoviny, dřeva nebo kostí malovaly řasy směsí popela a sazí. Zelené stíny pak bývaly z malachitu, opět jedovatého.

Perličkou jsou v těchto kulturách jednoznačně úpravy obočí. Obyvatelé obou zemí, muže nevyjímaje, totiž v tomto ohledu vůbec netroškařili a s pomocí sazí si malovali výstřední oblouky, které se uprostřed (téměř) spojovaly.

A co se, kromě opálení, nenosilo? V Římě pihy, defekty pleti či vrásky, takže dámy dělaly vše pro to, aby své tváře zjemnily - třeba tukem, pryskyřicí nebo oslím mlékem. Doslova "plnou vanu" si jím však mohly napustit jen ty nejbohatší, třeba taková Kleopatra, o níž se dodnes spekuluje, zda byla opravdu krásná, nebo spíš disponovala pořádnou porcí osobního kouzla.

Líčení bylo v těchto dobách výsadou především bohatých kruhů (nebo prostitutek). Některé z ciziny dovážené kosmetické přípravky byly dokonce tak drahým a luxusním zbožím, že jejich užívání roku 215 před Kristem omezoval i Oppiův zákon namířený obecně proti přepychu. V Římě se také líčení dost nelíbilo Senecovi, který doporučoval ženám, ať se šminkám vyhýbají.

Je libo trochu arzeniku?

Ve středověku proti zkrášlování brojila církev jako proti projevu hříšné marnivosti. Výjimku prý měly jen ženy, jejichž tváře postihla nějaká nemoc. Mohly tak zůstat atraktivní pro svého manžela, ovšem přiměřeně - svádět cizí muže rozhodně nebylo žádoucí. Alespoň z tohoto úhlu pohledu.

Ostatně právě v těchto dobách je někdy velice nejasná hranice mezi tím, kdy se dobová kosmetika používala kvůli zdraví nebo atraktivitě. Jenže i středověcí muži a ženy bez poranění a šrámů se chtěli líbit, takže už z vrcholného středověku pocházejí doklady o tom, že různé kosmetické produkty dostupné u lékařů nebo v apotékách byly movitými kruhy hojně využívány.

Zmíněné noblesní bílé barvy pleti tehdejší ženy dosahovaly mixem přípravků, v nichž prim hrála třeba bílá mouka nebo zase to nešťastné olovo.

Se štědrou porcí arseniku se pak pojí raně novověký případ úmyslně "zabijácké" kosmetiky - jedu Aqua Tofana, osudově účelovému zkrášlovadlu pojmenovanému po své (patrně) italské tvůrkyni a distributorce Giulii Tofana.

Profesionální travička poskytovala ženám přípravek s notnou porcí arseniku, který si dámy opatrně nanesly na tváře v přítomnosti manžela…  A pak už jen nabídly líčka k polibkům, což údajně postupně poslalo na smrt kolem šesti stovek mužů a z žen se staly (mnohdy bohaté) vdovy. Tofana skončila v roce 1659 na popravišti i se svou dcerou, která se věnovala stejnému řemeslu.

Ale zpátky do vzdálenějších časů. Během renesance některé italské dámy preferovaly růžové líčení rtů - symbol luxusu - a úzké obočí. Výrazné líčení je pak spojené třeba s anglickou královnou Alžbětou I., která bývala zpodobňována s jasně bíle napudrovaným obličejem. Některé dámy dokonce podstupovaly i drastické kontrolované krvácení. I tak se dalo dosáhnout vytoužené bledosti. 

Šminky, kam se podíváš

Obzvlášť výstřední makeup byl populární v 17. a 18. století. Jen si vzpomeňte třeba na film Sofie Coppoly Marie Antoinetta s parukami, z nichž dnes člověku naskakuje husí kůže. Štědrá spotřeba kosmetiky se tehdy navíc příliš nelišila napříč pohlavími. Obličej majetných sloužil jako plátno určené k extravagantním experimentům.

Za ideální vzhled byla stále považována tvář vyšminkovaná do výrazně bílé a olovnatá barva se natírala i na ramena. Oblíbený jedovatý komponent obsahovala i růž, doplněná navíc i o rtuť.

Ostatně v 18. století, krátce, žila i jedna z nejznámějších obětí touhy po perfektním vzhledu, Maria Coventry. Anglická krasavice zemřela roku 1760 na otravu krve, která je přisuzována právě toxickým látkám v makeupu, v kterém si hojně libovala. Bylo jí pouhých 27.

Další složky  makeupu byly třeba pryskyřice, santalové dřevo či ocet - ten býval třeba v dobových rtěnkách. Barvy rtů oscilovaly mezi růžovou a korálovou, občas si však dámy malovaly ústa i do sytých odstínů burgundské červeně.  

Specialitou především 17. století byly jakési ozdobné "náplasti" vyrobené ze saténu, sametu či taftu přilepené na obličej lepidlem. Jejich rozmístění a barvy měly různý význam. V Anglii se tím vyjadřovaly dokonce i politické preference.

I v těchto dobách pak obě pohlaví věnovala značnou pozornost obočí. Nosilo se do půlměsíce,  ke konci zúžené a domalované sazemi i korkem. Zvlášť ve dvorských kruzích letělo i úplně namalované nebo falešné z myších chloupků.

Kolem poloviny 18. století se francouzské a anglické trendy v líčení lišily. Zatímco Francouzky holdovaly výstřednímu, dramatickému makeupu, dobové Angličanky byly výrazně decentnější. Už o dvacet let později se však styl obyvatelek obou mocností přiblížil - ostrovanky se staly odvážnější, Francouzky umírněnější.

Mimochodem právě Francouzky počátkem 80. let 19. století spotřebovaly na dva miliony kelímků růže ročně! A pak přišla revoluce, přelom století a radikální změna stylu. Směr jednoduchost. U obou pohlaví. 

Krása hereček i ctihodných dam

Hlavně co nejpřirozenější, toť ideál krásky v prvních dekád vlády britské královny Viktorie. V této době v lepší společnosti nějaká výstřednost nefrčela - právě naopak. Dokonce prý sama královna, jež po smrti manžela strávila v černých šatech celé roky, výstřední šminky odsuzovala.

V 19. století také přišel soumrak líčení mužů i okázalé mužské módy. Pánský luxus, například v oblékání, nepominul, ale změnil svou podobu. Stal se decentnější, seriózní, přepych tkvěl v detailech a perfektním zpracování. Ve 40. letech 19. století výrazné líčení nosily především herečky a prostitutky, nicméně poptávka po byť výrazně nenápadnějším makeupu byla stále i v lepších dobových kruzích.

O pár let později si tak dámy oblíbily takzvaný Créme Céleste – mix spermacetu, což je jemný tuk z hlavy vorvaně, růžové vody a mandlového oleje. Produkt zklidňoval obličej, dodával pleti jemnější vzhled a měla ho prý velice ráda i rakouská císařovna Sissi.

Dámy si také stále trhaly obočí a pečovaly o své řasy. Do okolí očí si vtíraly ricinový olej, kazy pleti a zarudnutí pak maskovaly rýžovým práškem, oxidem zinečnatým perlovým práškem obsahujícím chlorid bismut a mastek.

Na rty pak často "přišla" nevýrazná pomáda z včelího vosku, oblíbené však byly i mírně zvýrazněné rty, a to zpravidla s pomocí drcených květů a karmínu - přírodního červeného barviva, které se vyrábí z vysušených těl hmyzu červce nopálového.

Voskem pomazané řasy se líčily tmavým prachem s příměsí sazí. V první polovině 19. století navíc Eugéne Rimmel přinesl na trh první netoxickou maskaru, která se setkala s velkou popularitou. Nicméně na rozdíl od dnešních pohodlných řasenek bylo její natáčení stále poměrně komplikované - a asi byste se i slušně umazali.

První deodorant zas přišel s koncem 80. let 19. století. A na rozdíl od v současnosti převažujících "pohodlných" kuliček a sprejů šlo o krém, který se nanášel prsty.

Soumrak decentnosti přichází právě s poslední třetinou 19. století, kdy si dámy začínají libovat v odvážnějších modelech i kosmetice. 20. století a barevné orgie jsou na dosah… Ale o tom zas příště.