Například na Olšanech leží Anna Náprstková. Dívka ze zchudlé mlynářské rodiny se v první polovině 19. století vypracovala na úspěšnou pražskou podnikatelku. S prvním manželem Janem Novákem vedla populární hostinec na Invalidovně a ustáli, byť jen tak tak, i finanční otřes po státním bankrotu. S druhým mužem, Antonem Fingerhutem (Náprstkem) provozovala hostinec na Havelském náměstí, později koupila i dům na Betlémském náměstí. Houževnatou paní Annu nezlomily ani osobní tragédie -  včetně toho, že dvakrát ovdověla.

Patrně i v důsledku toho, co prožila, se Anna hodně věnovala charitě. Podporovala nejen chudé, ale i české vlastenecké spolky a zemřela v 85 letech jako velmi vážená žena. Její pohřeb byl velkolepý a význam rodiny odráží i podoba hrobky. Mimo jiné v ní leží Annin druhý manžel, syn Ferdinand Pravoslav, ale i Anna Holubová, matka slavného cestovatele Emila Holuba.

Nejznámější z Anniných dětí byl dobrodruh, feminista a zakladatel dnešního Náprstkova muzea Vojta Náprstek. Toho však na Olšanech nenajdete. Náprstek chtěl, aby jeho tělo bylo po smrti zpopelněno. Možnost kremace v tuzemsku přinesl až vznik Československa a Náprstek zemřel v roce 1894, přesto mu pozůstalí přání dokázali splnit - byť až v Sasku. Urny s popelem Náprstka i jeho manželky Josefy jsou uloženy v muzeu, které založil, daleko od příbuzných.

Je sice trochu paradox, že dosud nebyla osvojena hrobka, v níž leží žena, která za života proslula jako mecenáška. Na druhou stranu dala dohromady peníze na jeho rekonstrukci veřejná sbírka. A zkáza mu tak (snad) nehrozí.

Těžce přehlédnutelná je i hrobka rodiny Fleischmannových, která se zapsala do historie českého sportu. Bratři Jan a Miloslav Fleischmannovi totiž patřili k pionýrům českého ledního hokeje. Jan Fleischmann odehrál 15 reprezentačních zápasů, zúčastnil se také prvních zimních olympijských her, které se konaly roku 1924 ve francouzském Chamonix. Vystudovaný právník po první světové válce působil také jako sportovní funkcionář. Zemřel roku 1939 v 54 letech.

O rok mladší Miloslav získal zlaté medaile na mistrovstvích Evropy v letech 1911, 1912 a 1922. I on nastoupil v Chamonix, kde Československo skončilo páté. Bratra přežil o 16 let. Významnou osobností však byl i jejich otec, Jan Mária Fleischmann. Tento advokát i mecenáš však sportovní úspěchy svých synů už nespatřil - zemřel v roce 1903.

Svého pečovatele dosud nemá ani hrob dalšího sportovce - Antonína Svobody, který leží na Vršovickém hřbitově. Svoboda byl propagátor sportovní střelby a zasadil se o to, že v roce 1895 vznikla na Žižkově první střelecká jednota u nás. Spoluzaložil také Českou obec střeleckou.

A k adopci na Olšanech je stále hrob někdejšího náčelníka Sokola Františka Čížka, který v roce 1888 stál také u počátku Klubu českých turistů. Advokát Čížek zemřel v pouhých 39 letech v roce 1889. I přes zdravotní potíže byl však i v posledním roce života aktivní, jak mu jen síly stačily.

Kuráž telegrafistky

Hrob Ludmily Bozděchové, taktéž na Olšanech, je téměř neviditelný. Bozděchová nebyla umělkyně ani podnikatelka, dosáhla však pozoruhodného prvenství - byla první ženou, která směla v Rakousku-Uhersku pracovat jako telegrafistka. A zasloužila se o to, aby tuto profesi mohly vykonávat další ženy. Doslova to vybojovala na nejvyšších místech.

Bozděchová se narodila roku 1848 v Praze. V mládí tato emancipovaná dáma patřila k ženám, které se scházely v osvětovém Americkém klubu dam, který založil výše zmíněný Vojta Náprstek. Právě Náprstek Ludmile navrhl, aby absolvovala kurz pro telegrafisty, který pak úspěšně dokončila. Práci však nedostala, v zemi totiž stále platil zákaz zaměstnávání žen na poštovních a telegrafních úřadech.

Tato překážka však Bozděchovou nezastavila. V roce 1871 napsala císaři Františku Josefovi I. dopis, v němž žádala o změnu. Císař jí udělil audienci, jejímž výsledkem bylo nařízení, které situaci alespoň částečně změnilo: Ženy mohly pracovat na poštovních a telegrafních úřadech, ale jen pokud byly svobodné. S profesí se pojil celibát, podobně jako u učitelek.

Hrobky slavných i umělecká díla

Pod desítkami opuštěných náhrobků leží výtvarníci, představitelé intelektuálních profesí a šlechty, herci, zpěváci, ale i politici či osobnosti, pro které se meziválečné Československo stalo útočištěm. Někdy jsou to místa odpočinku obyčejných lidí, jejichž náhrobek má však uměleckou hodnotu, nebo byli do adopčního programu zařazeni na základě návrhu člověka, kterého hrob z různých důvodů zaujal.

Zajímavostí je například střídmě provedený a již adoptovaný hrob chovanek ústavu pro slepé dívky a ženy. Ústav, založený počátkem 20. století, sídlil v Praze a v Brandýse nad Labem.

Na adopci pak stále čeká také hrob policejního rady Františka Pobudy (1827-1914), který s policií spojil desítky let svého života.

Adopce hrobu je závazek

Podle v létě zveřejněných údajů si lidé dosud adoptovali 229 hrobů z pražských hřbitovů. Volných tehdy bylo 187 hrobů. Adopční program spustila Správa pražských hřbitovů v roce 2013. Adopce se uzavírá na dekádu a kromě nájmu je třeba hradit i náklady na údržbu a opravu náhrobku či hrobky.

Cena za údržbu hrobů je podle Správy pražských hřbitovů v průměru 25 000 korun, může však přerůst i 50 000. Záleží na tom, zda se rozhodnete pečovat o skromný, či honosnější hrob. Po celou dobu adopce je zároveň majitelem náhrobku i hlavní město, kterému podle zákona patří všechny hroby na nezaplacených hrobových místech.

A pokud by člověk rád pomohl a na adopci nemá? Pomoci může i příspěvek do zmíněné sbírky, díky níž budou i dosud opuštěné náhrobky o něco hezčí. A svíčky či květiny jim určitě také budou slušet.