Když se v roce 1997 u pobřeží Floridy ozval záhadný hlubinný výbuch – jak se začalo říkat tajuplnému podmořskému rachotu – zdálo se, že věda stojí před největší senzací století. Zvuk byl tak monstrózní, že ho zachytily hydrofony rozmístěné tisíce kilometrů od sebe. Vědci zůstali bez dechu, veřejnost propadla panice i nadšení a spekulace se šířily rychleji než tsunami.

Podivné dunění nebylo jen tak nějaké šplouchnutí. Experti upozorňovali, že se podobá volání velryby, jenže bylo násobně silnější, než jaké dokáže vyprodukovat jakýkoli známý tvor. A tak začala lavina teorií: mohl v hlubinách přežívat gigantický megalodon? Nebo se pod hladinou skrývá tvor, jakého lidstvo ještě nikdy nevidělo? Internet zaplavily úvahy o neznámém predátorovi, o mořském monstru, které se drží dál od lidských očí – ale možná ne dost daleko od mikrofonů.

Geografové se snažili debatu uklidnit a mluvili o sopečné aktivitě či pohybech tektonických desek. Jenže ani jedna varianta úplně neseděla. Rachot byl příliš silný, příliš jasný a příliš… živý. Nebyl to zvuk, který by planeta běžně vydávala.

Čelisti megalodonazdroj: Profimedia.cz

Odhalení šokovalo svět, ale vyvolalo ještě více otázek

Až po letech pátrání se věda přiblížila k pravdě. Národní oceánská služba rozmístila hydrofony blíže k Antarktidě a tam konečně našla stopu. Podle odborníků šlo o ledotřes – masivní prasknutí ledovce, který se odlomil od antarktického ledového štítu. Obrovské bloky ledu se mohou při rozpadu chovat jako přírodní zvuková děla, jejichž rána se nese oceánem dál než jakýkoli živočišný hlas.

Jenže právě tady příběh nabírá nový směr. Ledotřes sice může vysvětlit extrémní hlasitost, ale odborníci přiznávají, že ne všechny charakteristiky zvuku odpovídají typickému odlamování ledovců. Některé frekvence připomínají biologické zdroje – něco mezi voláním velryby a neznámým živočichem. Někteří oceánologové upozorňují, že oceány stále skrývají až 90 % všech velkých druhů, které jsme dosud neobjevili. Lidé rádi věří, že hlubiny ukrývají něco obřího a neprozkoumaného… a věda zatím nevyloučila, že by tomu tak být nemohlo.

Zub megalodonazdroj: Profimedia.cz

A nezapomínejme, že v posledních dekádách byly několikrát zaznamenány zvuky, které nelze jednoznačně přiřadit geologickým ani biologickým jevům. Oceán je obrovský a většina jeho hlubin zůstává neprozkoumána. Pokud tam žije něco velikosti menší ponorky – nebo větší – klidně by nám to mohlo unikat.

Reakce veřejnosti byla bouřlivá. Jedni si oddychli, že v oceánu nečíhá monstrum, jiní byli zklamaní, že vysvětlení není tak senzační, jak doufali. A pak tu byla třetí skupina: lidé, kteří si nejsou jistí, zda za tím skutečně stojí jen praskající led.

Zůstává otázka: bylo to opravdu jen ledové prasknutí?

Odborníci trvají na tom, že šlo o jeden z nejsilnějších ledotřesů, jaké kdy zaznamenali. Jenže některé detaily zůstávají nejasné. Proč byl zvuk zaznamenán tak daleko od Antarktidy? Proč měl částečně biologický profil? A proč se několik podobných zvuků objevilo už dříve – v místech, kde žádné ledovce nejsou?

Záhada hlubinného výbuchu tak sice má oficiální vysvětlení, ale mnoho lidí věří, že se pod hladinou stále skrývá něco, co čeká na své objevení. Oceány jsou největší a nejméně prozkoumané prostředí na Zemi. A kdyby v nich žil tvor, který se dokáže vyhnout lidem, kamerám i sonarům, vědci by o něm možná nevěděli – až do chvíle, kdy by se ozval podobně ohlušujícím hlasem jako ten z roku 1997.