Máte za sebou dlouhou kariéru ve zpravodajských službách a diplomacii. Dá se obecně říci, co jste si z toho odnesl do praktického života?

Člověka hodně formuje už to, odkud pochází a kde vyrůstá. Já jsem byl svým způsobem rebel a to především díky svému dědečkovi, který žil v tehdejším Německém Brodu. Ten odešel z katolické církve. Řekl jim, že v žádného Boha nevěří a žádné hříchy nemá, což byl tehdy problém. Vždycky jsem byl vedený takovým odborářským způsobem.

Zpravodajská služba je v angličtině „intelligence service“ a v tom je ta angličtina velmi přesná. Nestačí ale být chytrý, to je každý. Na takovou práci ale musíte být nejen chytrý, ale i dost vzdělaný, abyste měl prostor pro svůj vlastní mozek, a pak je zapotřebí odvaha. Nakonec jsem na to sice doplatil, protože jsem ztratil zaměstnání. Dva roky jsem byl bez práce, pak jsem se přes nižší pozice nakonec uplatnil jako podnikový právník.

Později jste se pohyboval i v disentu, nepletu-li se a vyšly vám knihy v samizdatu…

Ano. Tady musím říct důležitou věc. Operativním šéfem disentu byl profesor Jiří Hájek. Byl jsem jeho oblíbený student, stýkal jsem se s ním legálně a všechno jsme domlouvali spolu. Když se už komunismus chýlil ke konci, někteří jako Petr Pithart po listopadových událostech řekli, že to přišlo jako z nebe. Nic ale nepřišlo z nebe, revoluce byla připravovaná. Ještě v březnu 1989 jsem byl v Milovicích jednat s velením sovětské armády v podstatě jako rozvědčík. Nakonec už česká strana byla tvrdě protiruská. Nyní to novináři opisují z jakešovské doby, jsou to stejné články o Rusech jako tehdy.

Na tom jednání v Milovicích jsme požadovali, jestli dojde v republice k nějakým třenicím, aby se sovětská armáda postavila na stranu disentu. Oni byli na naší straně. Bát jsme se mohli jen československé armády a ten projev o možném tažení na Prahu známe. Jenže později jsem se dozvěděl, že Gorbačov napsal Jakešovi dopis, že jestli dojde v Praze k bojům, sovětská armáda nebude neutrální a zasáhne na obranu protestujících.

Mluví-li se téměř kdekoli o listopadových událostech roku 1989, je to automaticky spojováno s Václavem Havlem. Je to tak správně?

Čtu všechny věci od Havla a teď nemyslím jeho hry. Stojí to za to. Tohle beru. Ale Havel jako politik byl loutka. Byl jistým způsobem vygenerovaný. Po listopadu držela moc v zemi především skupina lidí na Hradě kolem Václava Havla, který byl poslušný a manipulovatelný člověk. Dnes to přechází až do směšnosti, ti lidé, co se kolem něho pohybovali, jedou pořád v té linii. Třeba ten nápad s přejmenováním ruzyňského letiště. Nebo jeho pohřeb. Z toho si snad už dělali srandu. Oni se namažou a pak si z toho dělají srandu, to mi vadí.

Havla jsem potkal poprvé v roce 1988 na Lipnici, kde se konávaly koncerty. Potom šla ta jeho parta po potoce někam dál a všichni byli ožralí. Havel tam tehdy mohl přijít o život, protože se tam topil. U toho jsem byl. A v tu chvíli jsem si řekl, že tohle není moje parta, to není můj disent. Už tehdy někteří zjistili, že bude Václav Havel dobrá figura, že se nechá ovlivnit. Jeho politika byla vždycky přizpůsobivá.

Později ta skupina moci kolem Havla z Hradu přešla na Ministerstvo vnitra, protože tam byly informace. Ti lidé tam tehdy zlikvidovali nepohodlné dokumenty, aby se nic nenašlo. To už Havel neuhlídal, protože politiku nedělal vůbec. Jezdil po světě a sbíral medaile. Václav Havel pro mě není osobou, která něco znamená. Takovým symbolem disentu je pro mě Jiří Hájek. Ale kdo o něm dneska ví? Ani studenti pátého ročníku vysoké školy mezinárodních vztahů ho neznali, když jsem jim o tom říkal…

Když se ještě vrátíme zpátky, k roku 1968. Jak vidíte tehdejší události?

Každému to tady symbolizuje něco jiného. Při každém výročí vidíme v České televizi záběry jedoucích tanků, nic jiného tam nevidím. O roce 1968 tam ale nikdo pořádně neřekne, o co šlo. Vrchol americko-ruské spolupráce byl v tomto roce. Byla podepsána smlouva o nešíření atomových zbraní do jejich konečné likvidace, v roce 1968. V jakékoli americké či německé historické knize se tímto způsobem tento rok charakterizuje. O tom, že byla nějaká invaze do Československa, tam je možná nějaká podkapitola. Navíc říkají, o co nám jde, že my jsme byli socialistická země a SSSR byl také socialistická země.

Pokud jde o vaši diplomatickou kariéru, působil jste jako velvyslanec při OBSE ve Vídni a později na Kosovu a Metohiji. Můžete k vašemu působení na Kosovu říci něco víc?

Když jsem byl ve Vídni, formovala se v roce 1992 mise OBSE, aby zkontrolovala, nakolik jugoslávská vojska posilují své pozice v Kosovu. To byl hlavní cíl. Odjel jsem tam se skupinou patnácti lidí, většina z nich byla z NATO. Nenašli jsme tam ale nic, naopak. Dostali jsme helikoptéru i mapu, kde jsou jejich vojáci. Všude přišel tamní velitel a dal nám zprávu, jaký je stav armády. Z helikoptéry jsme si ukazovali, kde přistaneme. Velení jugoslávské armády to nevědělo předem. Ke vší spokojenosti s námi Srbové absolutně spolupracovali.

Už v Prištině jsme napsali základ zprávy o situaci. Druhý den jsme měli ve Vídni schválit finální zprávu, já jsem si to přečetl a celé to bylo o něčem jiném. Tak totiž pracuje OBSE. V tu chvíli do mě vjel vztek. Ve zprávě bylo něco úplně jiného, než jsme viděli. Řekl jsem jim: Pánové, sami víte, že je to vylhané. Takovou zprávu já nepodepíšu a jako československý velvyslanec vydám zprávu samostatnou. Bylo ticho. Člověk se musí v určitou chvíli rozhodnout, jestli půjde za pravdou, nebo za kariérou. Nakonec se ke mně přidali i ostatní a zpráva vypadala tak, jak to bylo. Dopadlo to tak, že tehdejší náměstek ministra zahraničí Saša Vondra vydal příkaz, že už nikdy na žádnou misi nesmím odjet. To mě ale nijak nevzrušovalo.