Představte si, že se jednoho dne probudíte a uvědomíte si, že jste mrtví. Nesmysl? Ne, jedna z nejpodivnějších nemocí, která je tak vzácná, že se o ní téměř neví. Pacienti si při něm myslí, že jsou po smrti, nemají vnitřnosti, zahnívají nebo že rovnou neexistují.

O invazních druzích a jejich nezřídka negativním vlivu na lokální ekosystémy toho bylo napsáno opravdu hodně. Některé z nich nemusí škodit vůbec a místní přírodu jen obohatí, zatímco jiné mohou vést až k úplnému rozvratu místního uspořádání. Jedna jejich skupina je ale obzvlášť destruktivní – savčí predátoři. Nejde ale o žádné lvy nebo tygry. Daleko větší paseku dokáží ve zranitelných ekosystémech nadělat "obyčejní" potkani, psi nebo kočky. 

Zdraví máme jenom jedno, říká staré přísloví. A další dodává, že čistota půl zdraví. Některým lidem proto k hygieně nestačí klasické mýdlo, ale raději se jistí rovnou mýdlem antibakteriálním. Jenže americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) by je nepochválil. Antibakteriální výrobky totiž zakázal, protože vědci zjistili, že zdraví spíše škodí.

Eutanazii v Belgii ročně podstoupí více než osm tisíc pacientů. Případ z minulého týdne je ale něčím výjimečný – o ukončení života si zažádalo dítě, které bylo v poslední fázi nevyléčitelné nemoci. 

Kvůli prostoru, který v médiích dostávají odpůrci očkování, se může zdát, že Češi patří mezi největší odmítače očkování. Proti Francii jsme ale nic, v bezpečnost vakcín v ní nevěří ani polovina lidí. Možná proto Francie v posledních letech řešila několik rozsáhlých epidemií spalniček, které se jinak objevují spíše v zemích jako Kongo nebo Somálsko. 

Kousáním přenosná rakovina ďáblů medvědovitých, známějších jako tasmánští čerti, patří mezi úzkou skupinu bizarních parazitů, jejichž předci byli příslušníci téhož nebo blízce příbuzného druhu. Šlo o rakovinné buňky, které shodou náhod získaly schopnost nakazit i další jedince. 

Utíkají před válkou, hladem nebo chudobou. Přesto mají uprchlíci lepší zdraví než většina obyvatel v hostitelských zemích. Překvapuje vás to? Vděčí za to zdravějšímu způsobu života, ale také záhadnému jevu, na který se přišlo v 60. letech v jednom americkém městečku...

Často se říká, že pod svícnem je největší tma. V případě hledání nových antibiotik to platí téměř doslovně. Po dlouhých desetiletích usilovného pátrání po nových třídách antibiotik se totiž jeden z nejslibnějších kandidátů ukázal přímo na našem těle – konkrétně v nose.