Čeští odboráři prosazují kratší pracovní dobu. Jejich předák Josef Středula rozjíždí kampaň za to, aby Češi a Češky pracovali namísto 40 hodin týdně jen 37,5 hodiny. Samosebou za nezkrácenou výplatu.

Jaképak cavyky, je to jednoduchá věc – stačí započítat pauzu na oběd do pracovní doby a ve fabrice nebo v úřadu skončit o půl hodiny dřív.

Utopista realistou

Napadla vás někdy otázka, proč vlastně pracovní doba trvá osm hodin? Kdo tenhle pracovní standard "vymyslel"?

Byl to Velšan Robert Owen, jeden ze zakladatelů socialismu. Tento průmyslník, socialista, filantrop a reformátor počátkem devatenáctého století navrhl, aby byl den rozdělen do tří stejně dlouhých částí na práci, odpočinek a spánek.

"Osm hodin práce denně je pro každého dost a za normálních podmínek by mělo postačovat k tomu, aby si člověk za výdělek mohl pořídit bydlení, potraviny a další věci potřebné k životu," napsal Owen (The Selected Works of Robert Owen, Pickering and Chatto, 1993).

Tento majitel textilky navrhoval osmihodinovou práci už v roce 1810 a ve své továrně ve skotském městě New Lanar ji také o sedm let později zavedl. Trvalo ale stovku let, než se v Evropě a Severní Americe prosadila. Před tím makali zaměstnanci doslova od nevidím do nevidím, zpravidla dvanáct až čtrnáct, ale i šestnáct hodin.

Owen byl myslitel, který odmítal třídní boj. Proto ho marxisté zařadili do kategorie snílků, tedy utopických socialistů. Osmihodinová pracovní doba se však stala realitou – na rozdíl od mnohých marxistických ideálů.

Ford předstihl komunisty

Československo uzákonilo osmihodinovou pracovní dobu před sto lety (na podzim 1918, hned zkraje po vyhlášení republiky). Zákon (91/1918 Sb.) ji omezoval na 48 hodin týdně s jednou nerušenou přestávkou aspoň 32 hodin.

Ze šesti dnů na pět potom seřízli pracovní týden českoslovenští komunisté. Bylo to v roce 1968. Před tím v šedesátých letech se střídaly soboty pracovní a nepracovní (volné). Stranovláda si však v zákonu ponechala možnost vyhlašovat kdykoli pracovní soboty navíc. Využívala ji vždy, když byly ohroženy výsledky pětiletky.

Volné soboty vykládala KSČ jako výdobytek socialismu. Jenže na druhé straně železné opony byly už dávno běžné. V americkém Detroitu ji ve své továrně zavedl už v roce 1926 Henry Ford.

Vykořisťovatel, který odboráře nemohl vystát a odbory ve své firmě zakazoval, vyhlásil čtyřicetihodinový pracovní týden čtyři desítky let před československými komunisty, kteří odboráře podporovali a byli s nimi jedna ruka.

Legendární kapitalista si to mohl dovolit, protože pásová výroba, kterou spustil, zvýšila v jeho firmě produktivitu a zajistila jí náskok před konkurencí. Kromě toho Ford věděl, že zaměstnance nemůže sedřít z kůže a že jim musí dát jak dostatek peněz, aby si jeho výrobky mohli koupit, tak i dost času na to, aby s nimi mohli někam vyjet.

Méně je více?

Tržní ekonomika funguje pořád stejně. To, co platilo za Henryho Forda, platí také dnes: Kratší pracovní dobu si nemohou dovolit všechny společnosti, ale pouze ty produktivnější, které jsou o krok před ostatními.

Produktivita přitom není to, co si pod ní leckterý Čech, který maká jako šroubek, může představovat. Produktivita není definována pracovním úsilím přepočítaným na jednotku času, ale přidanou hodnotou, tedy rozdílem mezi ziskem a náklady za určitou dobu. A ty jsou zpravidla větší u firem s vyšší automatizací výroby a lepší organizací práce.

Pokud zkrátí pracovní dobu firma, která je produktivnější, dokáže se s tím vypořádat. Firma s nižší produktivitou se však dostane do problémů, protože poměr zisků a nákladů může spadnout do záporných čísel. Může se tedy ocitnout ve ztrátě.

Proto se dají zařadit do kategorie bludů tvrzení někdejšího premiéra Vladimíra Špidly, ale i mnohých odborářů, kteří poučují, že kratší pracovní doba povede k vyšší produktivitě, protože pracovníci budou méně unaveni. Rčení "méně je více" může platit třeba u méně zdatného kopáče. Zkuste však motivovat automat nebo robota k vyššímu tempu slibem, že je vypnete o půl hodiny dřív.

Francouzský omyl

Několik evropských států omezilo v posledních desetiletích pracovní dobu zákonem pod osm hodin. Nejvýrazněji Francie, kde platí od roku 2000 pětatřicetihodinový pracovní týden.

Socialisté ho prosadili v naději, že sníží nezaměstnanost. Firmám ale vzrostly náklady na práci a vznikly problémy s třísměnným provozem. Jen některé společnosti dokázaly část lidské práce nahradit automaty a roboty. Jiné odstěhovaly výrobu z Francie.

Nezaměstnanost zůstala u deseti procent.  A tak Francouzi v tichosti zařadili zpátečku, zákon rozředili výjimkami a firmám dali možnost využívat delší pracovní dobu.

Němci mají obdobně jako Češi zákonem předepsáno, že pracovní doba (až na výjimky) nesmí překročit osm hodin. V práci však tráví výrazně méně času. Podle statistiky OECD v průměru 1363 hodin (na hlavu) zatímco Češi 1770.

To je však dáno nejen větším počtem svátků, ale především množstvím zkrácených úvazků (za zkrácená eura) a kolektivními dohodami, které pracovní dobu upravují (zkracují bez krácení peněz) v jednotlivých firmách.

Vrazíme to do zákona?

Čeští odboráři chtějí 37,5 hodiny v zákoně. Už dnes přitom tuto pracovní dobu některé firmy v Česku v kolektivních smlouvách mají. Co víc, v době, kdy je na pracovním trhu nedostatek lidí, zaměstnavatelé většinou vycházejí zaměstnancům vstříc a začínají jim nabízet individuální (zkrácené) pracovní úvazky.

Práci pod čtyřicet hodin týdně za nezkrácený plat si přirozeně nemohou dovolit všechny společnosti, ale pouze ty produktivnější.

Proto (a také po zkušenostech z Francie) by kratší pracovní doba měla být ponechána dohodě zaměstnavatele a zaměstnanců. Jenže vysvětlujte to odborářům, anebo populistům, kteří ve sněmovně chtějí "pracovat pro lidi".