Sociální demokraté by rádi zdanili některá odvětví, která mají vysoké zisky, tzv. sektorovou daní. Koaliční partneři jsou zatím proti, ale vzhledem k tomu, že peníze v rozpočtu chybějí, nedojde k tomu?

V ČSSD máme od roku 2002 křídlo, které disponuje podobnými nápady, jako je sektorová daň, ale takových nápadů je v oblasti ekonomické i mimoekonomické mnoho. Toto křídlo je ve straně menšinové, někdy silnější, někdy slabší. Když se podíváme na výsledky letošního sjezdu sociální demokracie, vidíme, že tahle skupina tam nedosáhla ani třetiny hlasů. Ten poměr byl pět ku dvěma, tak to bylo i v minulosti. To není mainstream v ČSSD a já jsem přesvědčen, že ani nebude.

Vy tedy nejste zastánce zavedení sektorové daně?

Obhajoba sektorové daně je v sociální demokracii v současné době skutečně minoritní věc a já jsem tuto věc nikdy nezastával. Myslím, že toto téma je v českých podmínkách pasé, ale to neznamená, že se to někde v různém kontextu nemůže objevit. Máme řadu zemí, nejen Maďarsko, které to realizovaly, nebo kde se o nich vážně debatuje.

Ale není progresivní korporátní daň, což je myšlenka, která se také objevila, sektorová daň v jiné podobě, protože kdyby byly vyšší sazbou zdaněny ty firmy, které mají vyšší zisky, půjde zase většinou o ty, o nichž se uvažovalo v případě sektorové daně, tedy o energetiku, telekomunikace a banky?

To právě není pravda, respektive není to pravda v této podobě. Podívejte se na sektor komunikací, v němž jsou v České republice stovky firem, zdaleka to nejsou jen tři velcí mobilní operátoři, ale je to také spousta malých regionálních firem, často na úrovni města apod., které třeba zabezpečují internetové věci, a to jsou také komunikace.

Ten sektor je tedy velice diverzifikovaný, nabízí celou řadu specializovaných služeb a firmy v něm mají různé rozměry. Pokud by se zavedla nějak definovaná sektorová daň, zřejmě by se dotkla, pokud by to bylo podle předmětu podnikání, jak firem velkých, tak firem malých, které často bojují o své místo na slunci a jsou v úplně jiné ekonomické pozici než ti tři licencovaní velcí operátoři. Takže koncept pásmového progresivního zdanění je v tomto smyslu ekonomicky racionálnější.

Tím nechci říci, že by to bylo dobře pro českou ekonomiku. Já osobně si myslím, že ne. Česká ekonomika se mimo jiné vyznačuje tím, že poměr mezi výnosem daně z příjmu fyzických osob a daně z příjmu právnických osob je neobvykle posunut směrem k právnickým osobám.

Donedávna, dneska už to pravda není, byl dokonce výnos z příjmu právnických osob vyšší než výnos z příjmu  fyzických osob. Když se podíváme na ostatní evropské země, tak jsme byli v takové konstelaci zpravidla jediní, nanejvýš ještě jedna země. Mnohem obvyklejší je to, že jsou více zdaněny fyzické osoby.

Ono to není tak jednoduché, jak to říkám, protože vedle daně z příjmu fyzických osob, která je velmi nízká, máme velmi vysoké sociální pojištění, takže když se to sečte dohromady, je to samozřejmě výrazně víc než u právnických osob. Ale nemyslím si, že cesta k řešení problémů našeho daňového systému je v oblasti nějakého dramatického zvyšování daně z příjmu právnických osob, ať už posunutím stávající daňové sazby nebo zavedením dvou pásem, jak to má zhruba asi polovina Evropské unie.

Myslím, že je v daňovém systému celá řada větších problémů, které stojí za to řešit a kde se česká daňová soustava odchyluje od běžných poměrů, jaké existují v jiných zemích.

Můžete uvést nějaký příklad?

Například daň z nemovitosti je u nás extrémně nízká. Přitom je to z hlediska správy daní velmi jednoduše vybratelná daň s velmi nízkými obslužnými náklady, protože prostě nemovitost má zpravidla nějakého majitele a neuteče. Bud jí zaplatí ten nebo onen, ale vždycky ji někdo zaplatí.

Pro správce daně je jednoduchá, samozřejmě je tam princip dvojího zdanění, protože někdo má nějaký příjem, který je zdaněn, a pak ještě daní majetek, ale tak je to u všech majetkových daní. Překvapivé pro někoho, kdo nezná statistiku, možná bude informace, že nejvyšší daně z nemovitostí má Velká Británie, přitom britská ekonomika obecně je velice liberální ekonomika.

Je to dáno nějakými historickými důvody, že právě tuhle daň má vysokou, tvoří asi šest procent HDP, u nás je to něco nad nulou, asi patnáct setin procenta, což je zanedbatelné. Jsou určitě nějaké odchylky od standardu v české daňové soustavě, které stojí za to napravovat a rozprostřít to daňové břemeno, které je u nás hodně koncentrováno na střední a nižší střední třídu a roztáhnout to víc směrem k vyšší střední třídě a dál. Ale nemyslím si, že tím, co by nás nejvíc pálilo, je daň z příjmu korporací.

Myslíte, že v národě chalupářů by zvýšení daní z nemovitostí prošlo? Zvlášť když pravice se snaží jít opačným směrem, navrhuje úplné zrušení daně z nemovitosti.

To navrhuje dlouhodobě, ona také není daleko od cíle, protože ta daň je skutečně velice nízká. Určitě by to bylo nepopulární opatření, ona to není jen otázka sazby, především také daňového základu. U nás se ten základ nevypočítává podle hodnoty nemovitosti, ale podle metrů. Jsou země, které to mají na hodnotové bázi, na základě nějakých standardizovaných odhadů cen nemovitostí, už to by výrazně změnilo strukturu, takže by pozemky nebo stavby ve velkých městech šly výrazně nahoru, jinde dolů, to by nicméně mimo jiné odráželo nějakou ekonomickou situaci majitelů.

Já neříkám, že to je věc, kterou je možné řešit nějakým rychlým způsobem. Ekonomika obecně nemá ráda velké zásahy a skoky a daňové soustavy se to týká určitě. Průměr výnosu této daně v Evropě se pohybuje kolem dvou, tří procent HDP, čili ne těch extrémních šest jako v Británii, ale ani těch téměř nula jako v České republice. Kdyby se do toho vlády rozhodly jít, to není na jedno volební období, to je dlouhodobý proces, musel by kolem toho být nějaký konsensus, což zdaleka není.

Co je podle mne vhodné k poměrně  urgentnímu řešení, ale konsensus kolem toho také nevidím, je odstranění absurdní situace, kdy sociální pojištění je dále zdaňováno u zaměstnanců a dalších skupin , které platí sociální pojištění. Ale nejvíc se to týká zaměstnanců, kteří platí daně z příjmu fyzických osob.

Tím jsme v té známé a docela absurdní situaci, kdy živnostníci platí efektivně nějakých devatenáct procent, zaměstnanci třiadvacet procent, a ti, kdo neplatí sociální pojištění, mají třeba příjmy z majetku, platí jen nominálních patnáct procent. To je asi první věc, na kterou by se vláda měla zaměřit. Otázka je, zda při tom rozložení sněmovny se na to v samotné vládní koalici najde konsensus.

Shodujete se tedy s ministrem financí Andrejem Babišem a ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem ve snaze zpřísnit pravidla pro živnostníky?

Nevím, jestli je vhodné zpřísňovat pravidla pro živnostníky, ale určitě je třeba zamezit daňovým únikům. A u živnostníků, u části z nich, zdaleka ne všech, ale není to nevýznamné množství, existuje silná tendence ke krácení tržeb, případně k využívání práce načerno.

To je zejména v některých sektorech ekonomiky, kde to dělají spíš menší než větší firmy, protože na ty větší může stát přes své kontrolní mechanismy lépe dohlédnout a ony si to ani vzhledem ke své pověsti nemohou a nechtějí dovolit. Takže myslím, že je to správná cesta, ale zdaleka si nejsem jist, jestli je správná cesta ta, která se navrhuje, v podobě chorvatského systému elektronické evidence tržeb, což ani v samotném Chorvatsku nefunguje.

Ale pravidla pro osoby samostatně výdělečně činné už se pravidla zpřísnila, protože se například snížil strop, kdy mohou využít výdajové paušály, uvažuje se kromě elektronické evidence tržeb v budoucnu i o zvýšení sociálních a zdravotních odvodů. Vy osobně byste s takovým krokem souhlasil?

Myslím si, že je to na místě, protože živnostníci, zejména ti nízkopříjmoví, se v budoucnu ocitnou v docela absurdní situaci, kdy si díky dnešnímu systému dvacet, třicet let přispívají do sociálního pojištění někde na úrovni minimálního příspěvku, ale až budou jednoho dne chtít důchod, zjistí, že penzi mají na minimální hranici, a určitě s tím spokojeni nebudou.

V tomto případě myslím, že přiblížení odvodů živnostníků, neříkám nutně vyrovnání, na úroveň odvodů zaměstnanců je vcelku rozumné a je koneckonců v zájmu nemalé části živnostníků. Protože aktuální náklad je jejich budoucí výnos. Většina z nás reaguje krátkodobě, ráda se vyhne placení, neuvědomí si budoucí dopady, které přijdou za několik desítek let.

Myslím, že kolem toho by bylo možné najít nějaký konsensus. Ale zase je to téma velmi kontroverzní, jsou politické strany ve sněmovně, které to zásadně odmítají. Ne vždy se používají racionální argumenty. Ale na to, že by došlo k nějaké velké nápravě během tohoto funkčního období za této konstelace dnešní vlády, to nevypadá.

Jak se jako bývalý ministr financí díváte na výsledky působení současného šéfa resortu Andreje Babiše? Přišel na Ministerstvo financí s velkými ambicemi na zvýšení výběru daní, ale moc se mu to zatím nedaří.

V hodnocení bych byl opatrný, protože během jednoho roku činnosti, kdy se pracuje podle starého státního rozpočtu a řada věcí se logicky mění velmi pomalu, má ministerstvo víceméně výsledky determinovány minulým vývojem. Proto bych byl opatrný. Nicméně už jsme dál, uvidíme, jak to bude fungovat v tomto roce. Fakt je, že aktuálně to s výběrem daní a povinností vratek není příliš slavné. Také bych řekl z hlediska vnějšího pozorovatele, že ministerstvo zatím nemá žádné viditelné výsledky, které by stály za to.

Myslíte si, že v souvislosti s nižším výběrem daní, než se předpokládalo, bude nutné najít nějaké dodatečné příjmy do státního rozpočtu pro vysoké výdaje, které jednotlivá ministerstva plánují?

Pokud vláda bude chtít dodržet svůj výdajový program a výběr daní se nezlepší, tak bezesporu ano. Jinak bude nutné dojít k nějakému kompromisu v podobě omezení některých výdajů, a to je samozřejmě otázka politické dohody. Jakým směrem se politická dohoda vyvine, zda to bude směrem ke zvýšení nějaké daňové zátěže, nebo to bude směrem k posílení  mechanismů výběru, které by bylo skutečně efektivní, k omezení některých výdajů, nebo kombinaci obojího, nejsem schopen predikovat, to je otázka pro nějakého politologa.

Nicméně jste poradcem premiéra, jakou cestu byste mu jako odborník Vy osobně doporučoval?

První cesta je asi podívat se skutečně na výdaje, protože na výdajové straně rozpočtu je notoricky po mnoho let řada výdajových programů, které by měly být zrevidovány, jestli dávají smysl nebo ne. Mám na mysli to, čemu se říká alokační efektivnost. Prostě jedna věc je, jestli – když nakupujeme nějaké zařízení pro státní sektor – je to dost levné, ale to je až ve druhé řadě. Nejdříve bychom se měli ptát, jestli je to zařízení potřeba, jestli není vhodné investovat do něčeho úplně jiného.

Tohle se nějakým systematickým způsobem příliš neděje. Je otázka, jestli v tom politickém provozu je reálné udělat takový celkový audit rozumnosti výdajové strany veřejných financí, nicméně asi by se našly oblasti, kde se dají provést rozumné škrty, aniž by to znamenalo zhoršení služeb pro české občany a české firmy.

To by měla být první snaha, ale spolu s tím je třeba podívat se i na příjmovou stránku a pokusit se analyzovat, proč v ekonomice, která momentálně roste, oproti situaci před dvěma lety relativně svižně, byť dvě procenta nejsou žádný zázrak, tomu výběr daní neodpovídá, a pokusit se to napravit.

Pokud by se ukázalo, že to je příliš zdlouhavé i technicky jednoduše neřešitelné, je na místě úvaha o nějaké korekci na straně výnosů pomocí sazeb, možná ještě v našem případě spíš pomocí zvyšování daňového základu. Protože dalším z notorických problémů našich daní, zejména z příjmů jak fyzických, tak právnických osob, je velká šíře různých úlev, výjimek a podobně, a ten daňový základ má daleko k tomu, že by byl obdobný pro různé případy podnikání, podnikatelů atd.

Tady je asi výrazný prostor a často ty dopady do míry zdanění a do výnosů prostřednictvím redefinice toho základu jsou mnohem efektivnější a větší než samotné změny sazeb.

zdroj: Parlamentnilisty.cz