O vývoji, trendech a inovacích v autoprůmyslu byla konference Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké škole ekonomické v Praze. HlídacíPes.org tam mluvil s ekonomem Pavlem Kysilkou, někdejším viceguvernérem ČNB, v letech 2011 – 2015 generálním ředitelem České spořitelny, nyní zakladatelem projektu 6D Academy. Ta podporuje české lídry, podnikatele a manažery, aby využili možností digitální doby.

Auto jezdí jen 7 procent času. 

• Česká ekonomika hodně stojí na automobilovém průmyslu. Není ta závislost až příliš velká?

Je pravda, že Česká republika spolu se Slovenskem drží dvě první místa na světě v podílu automobilového průmyslu na HDP. V Česku je to zhruba sedm procent. Když k tomu připočtete ještě plasty, sklo, elektroniku a další dodavatele, dospějeme až k 14 – 15 procentům.

• Je to až příliš 

Dosud to byla naše přednost a výhoda. Tak jako automobilový průmysl táhl po válce německou ekonomiku, táhne nyní spolu s přidruženými obory Českou republiku. Jestli to bude fungovat i do budoucna, je závislé hlavně na samotných firmách a na podmínkách, jaké zde bude vytvářet vláda a veřejný sektor.

Samy automobilky si uvědomují, že procházejí velkými změnami. Ony samy byly největším disruptorem 20. století. Zničily obrovský byznys, v němž se chovali koně, vyráběly drožky a kočáry… Jen na Manhattanu pracovaly v tomto oboru desítky tisíc lidí a změnilo se to během pár roků. Dnes přicházejí obrovské změny do automobilového byznysu. Vstupují sem hráči jako Google, Uber a další, ať již samotní nebo ve spolupráci s některými automobilkami, a brzy přijdeme k velkému zlomu.

• Jaké hlavní trendy tedy identifikujete vy? 

Naše mobilita je jeden z nejméně efektivních modelů, které se v byznysu a ekonomice vytvořily. Průměrné využití aut je sedm procent jejich času, zbytek doby jen parkujete nebo garážujete. Generace mileniálů už se nechce ohlížet za touto šílenou neefektivitou; přijde proto dramaticky vyšší využití vozového parku.

První trend je v materiální sféře – díky rozvoji autonomních aut se v dohledné době stane z automobilů prostor pro naše žití, pořádání konferencí, či třeba sledování televize. Nebudete muset držet volant a stát v nekonečných kolonách. Možná to bude ještě nějaký čas trvat, ale trend je to nezadržitelný. Druhý trend je sdílená ekonomika. I dnešní automobily mohou být perfektně sdíleny, i své vlastní auto můžete nabídnout k využití jiným v době, kdy víte, že jej nepotřebujete.

• Koneckonců po Praze už jsou k vidění takové automobily, které si přes mobilní aplikaci jen na chvíli půjčíte, někam popojedete a tam je necháte…

Přesně tak. A pak je tu další důležitý bod – z auta se stane sběrač dat o vašem životě. O tom, kam jedete, s kým jedete, čím žijete, jaké máte hobby, práci… Což je fantastický zdroj informací.

• Není to ale vlastně nebezpečné?

To je jako byste se ptal, zda není dnešní svět nebezpečný. Toto je přeci trend ve všem. Facebook, Google, všichni na nás vidí, lidé vše ochotně sami sdílí, taková je skutečnost. I auto bude tedy sběrač dat o našem životě, na základě toho vás budou majitelé těchto dat znát, budou vám moct šít nabídky na míru. To je obrovská šance pro automobilový průmysl. Dnes o vás automobilka neví nic. Auto vám prodá dealer, který má alespoň nějaké informace – jak auto používáte, kolik najezdíte, ale dohromady je to taky nic moc. To se změní. Auto se promění v životní prostor a zároveň v počítač na čtyřech kolech.

Nestačí být druhý 

• Dá se očekávat, že kdo tento trend nezachytí, tak dříve či později zahyne? Nabízí se příklad úspěšné Nokie, která nezvládla nástup chytrých dotykových telefonů.

Příklady Nokia a Kodak, to bude osud spousty automobilek. Digitální svět 21. století přeje těm, kdo jsou první v cíli. Ti druzí už nikoho nezajímají. Jestli to bude automobilka, která se stane technologickou společností, nebo to bude technologická společnost typu Google, která prorazí se svými vozy či v partnerství s některými automobilkami, to uvidíme.

Někdy se říká bonmot, že z výrobců svíček se nikdy nestal výrobce žárovek. A je to pravda. U aut to platí částečně. Stále budeme muset někam sednou a někam dojet. Ale jestliže ze sedmi procent zvýšíme využití aut třeba na 90 %, tak potřebnost aut může poklesnout třeba až desetkrát. To je ta hrozba pro současné automobilky.

• V Česku sledujeme tlak na růst mezd, i vlivem vysoké zaměstnanosti. Přitom automobilky stále hodně stojí na manuální práci, levné, i když kvalifikované pracovní síle. Donutí to skutečně firmy v oboru jít cestou inovací, hi-tech?

Nejvyšší využití robotizace a umělé inteligence je v zemích jako Singapur a Jižní Korea, Německo. Jsou to země, kde je zároveň drahá pracovní síla a jim ta efektivita náhrady lidí robotikou začala ekonomicky vycházet dříve než nám.

Tím, jak v Česku rostou mzdy, firmám začíná vycházet efektivita takového manévru. Vidíme proto nástup inovací – nejen proto, že rostou mzdy, ale i proto, že je obtížné lidi na trhu práce najít. Prošli jsme bodem zlomu, myslím, že to tak bude i do budoucna. Technologie se zlevňují a roste tím i produktivita. To, zda autoprůmysl v Česku bude prosperovat i dalších 25 let, ale nesouvisí s tím, aby automobilky zachytily trendy, ale s tím, aby si stouply do jejich čela.

• Plus je tu i role státu.

Tam je nutné dramaticky šlápnout na plyn, především v oblasti vzdělávání, v rozvoji infrastruktury a obecně podmínek pro podnikání. Tam ohromně zaostáváme. Podívejme se jen na to, jak jsme předposlední v Evropě v oblasti e-govermentu, v digitalizaci státní správy a samosprávy. Naše školství je super – ale pro 19. století. A tak bych mohl pokračovat dlouhou dobu.

Czexit? Jako zrušit auta kvůli nehodám

• Ještě lehká odbočka, i když s ekonomikou úzce souvisí. Znepokojuje vás osobně, s jakou lehkostí se do veřejné debaty dostala otázka možného czexitu, odchodu z Evropské unie?

Naučme se rozlišovat mezi rétorickými bublinami a realitou. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby došlo v Česku na lámání chleba, tak ani politická reprezentace, ani veřejnost, ani firmy něco takového nepodpoří. Je to taková infantilní reakce na to, že EU má velkou řadu obrovských a dlouho neřešených problémů. To ale neznamená, že bychom ji měli opustit. To je jako bychom měli přestat jezdit auty jen proto, že se občas stane nehoda, někdy smrtelná. Jsme členy EU, ale bohužel nehrajeme aktivní roli v tom, abychom tlačili na nápravu chronických nedostatků.

• Věříte vy sám, i jako bývalý centrální bankéř, že Česko někdy přijme euro?

To je zase spekulace a upřímně řečeno – ekonomicky je to jedno. Je to hlavně politický tah. Ekonomicky si to můžeme dovolit. Klíčové je to, že pak musíme svoje vnitřní hospodářské, rozpočtové a měnové politiky přizpůsobit tomu, abychom předtím i potom maximalizovali výhody eura a minimalizovali nevýhody. To není jednoduchý úkol, je to velký manévr, velká disciplína a zatím tady nevidím, že by se jí někdo věnoval.

Jeden příklad za všechny – už několik roků zažíváme velký hospodářský růst a přesto každý rok vyrábíme rozpočtový deficit. To prostě není možné. Pokud chceme někdy přemýšlet o euru, musíme si zvyknout na to, že v dobrých dobách se vytvářejí přebytky, abychom je mohli využít v dobách špatných, které vždycky přijdou.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky