Pisky bývaly týlovou základnou ukrajinské armády, přes kterou proudily posily a ranění. Vojáci tu zůstali dodnes, ale po ztrátě letiště se ocitli v předsunutém postavení. Před válkou tu žilo dva tisíce lidí, dnes je z tohoto místa hromada trosek. "Člověk je jediné zvíře schopné žít v takových podmínkách," míní voják, přezdívaný "strýček Vova" 

Kvůli neustávající palbě zůstávají vojáci v podzemních krytech, odkud nevystrčí nos, pokud nejsou na stráži v zákopech u vjezdu do vsi z Doněcka. Naproti, ve vzdálenosti asi 300 metrů, jsou nepřátelské pozice.

Vesnice, kde žije jenom drůbež

Šestačtyřicetiletý "strýček Vova" obývá s desítkou dalších vojáků dvoupodlažní dům, stojící hned za zákopy. Prý si jej postavil jeden podnikatel jako letní rezidenci. Od počátku bojů je dům opuštěný.

Uvnitř vše připomíná, že šlo o letní byt. Je tu i malá posilovna a letní kuchyně v zahradě. Vojáci se zařídili ve velkém sklepu. Spí tu, jedí, odpočívají. Jako zázrakem tu díky generátoru funguje televize i starý videopřehrávač.

Vojáci se raději dívají na filmy než na zprávy. Ve vsi jsou dostupné jen ruské programy, anebo vysílání ze separatistického Doněcka. V kuchyni je vařič na plynovou bombu. Aby se tu žilo co nejpohodlněji, vojáci obdělávají záhony a pěstují zeleninu. Na dvorku si zařídili malou farmu.

"Mám tu pět kuřat, kohouta a krocana," ukazuje důstojník přezdívaný "Farmář". "Mívali jsme tu i prasátka jménem Putin a Janukovyč, ale zabili jsme je a upekli na Den vítězství," vysvětluje v narážce na ruského lídra a svrženého ukrajinského prezidenta. Den vítězství nad nacistickým Německem se na Ukrajině slaví 9. května.

Pro mytí je určen malý srub na ulici. Ale vojáci se tam v nejlepším případu dostanou jen jednou za týden. Mytí si žádá příliš mnoho vody, která se dodává velice nepravidelně a v plastových lahvích.

Aby tady člověk přežil nesmí se bát smrti

Pětasedmdesátiletý Vasyl Bobyl je bezpochyby jediným člověkem ve vsi, který v noci nespí v krytu. "Nemám strach," říká bezzubými ústy. Kulhá a je jedním z mála vesničanů, kteří ze vsi neutekli. Jeho dcera už na počátku bojů uprchla do Oděsy na jihu země. "Ti, kdo mohou chodit, odešli, a ti ostatní zůstali," vysvětlil.

Na zdi mu visí plakát zobrazující ikonu. "To je můj pancíř," říká ironicky. "Vidíte, všechny ostatní zdi jsou děravé od kulek a střepin. Ale tahle zůstala vcelku."