Populistická a krajní pravice na evropském kontinentu od počátku recese z roku 2008 značně posílila. Vinu na tom nese především zpackaný integrační proces EU, přebujelá a mnohdy zbytečná byrokracie, narůstající sociální rozdíly a nezaměstnanost.

Za růstem stran se špatně skrytými nedemokratickými tendencemi stojí v neposlední řadě špatně zvládnutá imigrační a inkluzní politika členských zemí. Nejvíce je to vidět u států, které se ještě před několika desetiletími dmuly pýchou nad svými koloniemi. Frustrace obyvatel a neschopnost politických elit neutěšenou situaci řešit je vodou na mlýn jednoduchým a líbivým řešením.

Francouzská Národní fronta Marine Le Penové by v současné době v některých částech Francie pohodlně vyhrála souboj o Elysejský palác a mnohé radnice. V letošních volbách do Evropského parlamentu se jí koneckonců zadařilo. Obdobný úspěch a stupňující se voličské preference zaznamenala Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigela Farage. V Maďarsku již druhé volební období vládne Orbánova kvazifašistická strana Fidesz, která uskutečnila drakonické změny v ústavě země a zasáhla do soukromého vlastnictví. Svobodná strana Rakouska (FPÖ) v národní radě obsadila 22 procent křesel. Méně či více úspěšné obdoby výše zmíněných stran lze pozorovat po celém kontinentě. Od Řecka, kde znepokojivě roste zcela otevřeně pronacistický Zlatý úsvit, po holandskou Stranu pro svobodu Geerta Wilderse.

Ultrapravicový proud zůstává na starém kontinentu okrajovým, má však vzestupnou tendenci a už nyní jsou jednotlivé radikálně nastavené strany schopny ovlivňovat jak vnitrostátní, tak bruselskou politiku. Právo na svou existenci brání západními hodnotami, jako je svoboda, volají po větší míře přímé demokracie a nacionalismu a netají se obdivem k putinovskému Rusku, které mají v mnohém za vzor.

Sňatek z rozumu

Evropská krajní pravice vidí v Rusku možnost zviditelnit se a poukázat na chyby EU. Jedním z hlavních terčů její kritiky výše je euro, respektive skutečnost, že státy eurozóny nemají možnost určovat si vlastní monetární politiku. Odmítá též diktát úsporných opatření ze strany Evropské centrální banky a potažmo Bundestagu.

Neformální mluvčí nacionalistické evropské pravice Le Penová byla v Rusku až donedávna relativně neznámá. To se změnilo, když (na rozdíl od svého protipólu Angely Merkelové) otevřeně přivítala ruské kroky na Ukrajině. Agresivní postup Ruska posvětili také zástupci UKIP, FPÖ a Fidesz. Šéf Kremlu Vladimir Putin pozval Le Penovou spolu s dalšími radikálně orientovanými lídry evropské politiky do Moskvy, aby mohli sledovat březnový vývoj referenda o připojení Krymu k Rusku.

Le Penová označuje Putina za vůdce, který "pro Rusko a Rusy činí dobré". Farage vnímá ruského prezidenta jako "brilantního" stratéga, který přechytračil Západ. Na otázku, jakého světového lídra si váží nejvíce, bez váhání odpověděl, že Putina.

Dalším bodem shody mezi unijními radikály a Putinem jsou sankce uvalené na Ruskou federaci, které jsou pro určité zemědělské a průmyslové segmenty tíživé až devastující a kritice pravicových populistů nahrávají. Celkově je znát resentiment vůči Obamově administrativě, která podle Le Penové a jejích souputníků nutí evropské země do nutit. Teprve 24letá poslankyně Národní fronty Marion Maréchal-Le Penová, která je shodou okolností neteř Le Penové, označila unii za "pudla Spojených států".

Obhájci národnostních států a tradičních hodnot

Putinova pronárodní orientace je dalším vhodným vzorem pro všechny euroskeptiky, kteří odmítají federalizaci Evropy na úkor pravomocí národních parlamentů. Asi nejsilnější tendence tohoto typu můžeme vidět v Maďarsku, ale ani Francie v antiamerických a antiunijních náladách nezůstává pozadu. Euroskepsi v rámci unie nevyznávají jen pravicoví radikálové. Evropský projekt u starých evropských národů naráží, protože je mnohými právem vnímán jako špatně fungující moloch.

Možná nejvíce fascinuje krajní pravici v rámci Ruska sociální konzervatismus tamního vůdce. Le Penová neváhala jít tak daleko, že Putina označila za "obránce křesťanského dědictví evropské civilizace". Putinův zákaz pokojných mítinků sexuálních menšin z června loňského roku evropští bigotní sociální konzervativci přivítali. Putinova neokonzervativní, postkomunistická ideologie staví na rodinných hodnotách, které mají být v přímém rozporu s kulturním liberalismem a ten má za následek morální úpadek společnosti.

Symbolem srážky dvou pohledů na lidskou svobodu a přirozenost se stala rakouská zpěvačka s plnovousem Conchita Wurst. Tom Neuwirth, jež pod tímto pseudonymem vystupuje, byl pro mnohé poslední kapkou tragické skutečnosti - Evropa je na kluzké ploše morálního úpadku. Show Conchity byla v Rusku příkře odsouzena, tamní vicepremiér Dmitrij Rogozin ji označil za ztělesnění uvolněné morálky zapříčiněné evropskou integrací. Mnozí sociální konzervativci a příznivci evropské ultrapravice mu dali za pravdu.         

Čeští přátelé putinova Ruska

Všechna zmíněná témata proruské a ultrapravicové orientace rezonují i v českém prostoru. Řady putinových přívrženců jsou v Česku nezvykle pestré, od ultrakonzervativců přes tvrdé stalinistické jádro KSČM až po pestré spektrum exotů, u kterých není poznat, zda to myslí vážně, nebo se jen touží zviditelnit.

V poslanecké sněmovně se nejvíce prorusky orientuje kryptofašistické hnutí Úsvit předsedy Tomia Okamury. V evropském parlamentu za voliče Svobodných po boku Nigela Farage pro větší pochopení Ruska bojuje Petr Mach. Ve frakci s Machem je též italské uskupení komedianta a herce Beppeho Grilla.

Zarážející je postoj české vlády a současné i bývalé hlavy státu. Prezident Miloš Zeman a jeho předchůdce Václav Klaus hrají na silně proputinovskou notu. Zeman odmítá sankce a tvrdí, že události na východě Ukrajiny nejsou ničím víc než "chřipkou". Klaus jde ve svých výrocích ještě dál a konflikt na Ukrajině považuje za produkt USA a EU, na který Kreml přirozeně reaguje. Začíná se tak názorově blížit svému bývalému nejbližšímu spolupracovníkovi Petru Hájkovi, který u nás patří k nejtvrdším veřejně známým náboženským a sociálním konzervativcům. Hájek kromě Darwinovy evoluce zpochybňuje například i roli Al-Káidy v útocích z 11. žáří.

Česká vláda vysílá ven nejednoznačné signály, mluví a působí nejednotně. V kombinaci s postoji Zemana, které se navíc elasticky vyvíjejí, je tak nespolehlivým a nedůvěryhodným partnerem.

Za alespoň trochu srozumitelný lze považovat postoj poslanecké sněmovny, která neschválila konstatování ve znění: "Poslanecká sněmovna odsuzuje pokračující agresivní chování Ruska ve vztahu k Ukrajině". Střízlivou úvahou lze dojít k tomu, že toto konstatování by neprošlo ani ve francouzské Národní frontě, ani v maďarském Jobbiku. Českou republiku to neřadí po bok pravicových radikálů, ale spíše mezi oportunistické zbabělce a kolaboranty.

Budoucnost evropsko-ruských vztahů

Jak se bude vyvíjet situace na evropské politické scéně, není jasné. Strany jako UKIP a Národní fronta při evropských volbách částečně těžily z malé volební účasti. Na druhou stranu dlouhodobě posilují i v preferencích do národních parlamentů. Tento jev je vidět se střídavými tendencemi napříč starým kontinentem. Nutno poznamenat, že uskupení tohoto typu jsou mnohdy produktem na jedno volební obdobní. Některým se ale povede úspěch potvrdit. Mnohdy je to díky tomu, že své radikální názory zmírní. V případě poptávky svůj program opětovně neváhají vyměnit ideologicky tvrdší.

Tak či onak krajní, proruská evropská pravice představuje pro Putina užitečného trójského koně. Náladové proudy jednotlivých členských zemí mají vliv na rozhodování a kroky politiků, zejména v obdobích před volbami. Případná neochota Evropy se v krizové situaci razantně vymezit proti Rusku může zhoršit situaci na Ukrajině a pro země, jako je například Moldavsko, by mohla být přímým bezpečnostním rizikem.