Až se Francie a celá Evropa vzpamatují z prvotního šoku, lidé se začnou ptát, jak přípravy na tak rozsáhlý a koordinovaný útok mohly uniknout evropským tajným službám. Znamená to snad, že jsou rozvědky nespolehlivé a nefunkční? Máme se bát dalších atentátů?

Francouzští zpravodajci se tak jako tak budou zodpovídat z nočního teroru. Bránit společnost před teroristickými útoky je jejich práce. Zvlášť zarážející je to, že ještě neuplynul ani rok od masakru v pařížské redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a následného útoku na košer samoobsluhu, které otřásly Francií a vyděsily zbytek Evropy.

Francouzi tehdy posílili bezpečnost a vedení země slibovalo, že udělá vše proto, aby se tragédie neopakovala.

Navíc se ukazuje, že Němci týden před útokem varovali Paříž. Německá policie zadržela 5. listopadu na dálnici ze Salcburku do Mnichova jednapadesátiletého občana Černé Hory, který se slušným arzenálem mířil do Francie.

V autě měl důmyslně vybudovanou skrýš, kde policisté našli několik kalašnikovů, munici včetně ručních granátů a výbušniny. Kam to veze, zjistili z jeho navigace. Berlín ihned vyslal do Francie varovnou depeši.

Přesto o týden později se noční Paříží rozezněly dávky z automatů a exploze bomb.

Hodit vinu na hlavu zpravodajců by ale bylo příliš unáhlené. Jejich práci komplikuje hned několik faktorů.

Odjet z Evropy na výcvik v některém z táborů Islámského státu není nijak těžké. Stačí si koupit letenku do Turecka a pak se po zemi dopravit do Sýrie nebo Iráku. Zato cestovat zpátky na evropské území je výrazně složitější. Přesto se v Evropě v současné době pohybují stovky radikalizovaných osob, jen ve Francii a Británii se jejich počet odhaduje dohromady na 400 až 500.

Ještě větší hrozbu ale představují lidé, kteří nikdy neodjeli ze země, kde se narodili, nebo necestovali do problematických regionů, a přesto podlehli islamistické propagandě. Uhlídat je není v moci tajných služeb, tím spíš, že se evropská společnost zároveň brání posilování pravomocí bezpečnostních složek.

Jedním z útočníků na rockovém koncertě v divadle Bataclan byl přitom Francouz Omar Ismail Mostefai z pařížského předměstí, identifikovali ho z otisku prstu nalezeného v hudebním klubu. I když zrovna on nebyl tajným službám vůbec neznámý. Další atentátník měl syrský pas a další zase egyptský.  

Lze si navíc jen těžko představit, že páteční masakr zorganizovali lidé bez výcviku. Přesně koordinované útoky navíc někdo musel delší dobu připravovat a také řídit. 

Přesto se komunikace teroristů neobjevila v hledáčku tajných služeb, přípravy na útoky zcela unikly drobnohledu zpravodajců. A to je také nejspíš nejděsivější. Pokročilé technologie dnes sice umožňují lépe chránit soukromí před státem či firmami, usnadňují však také práci teroristům.

Pokud někdo chce utajit komunikaci, s hračkami typu "end-to-end" šifrování to v současné době není žádný problém.

Řada evropských zemí včetně Francie sice vkládá do rukou operativců větší pravomoci k odposlechům a sledování, držet tempo s překotným technologickým vývojem však tajné služby nedokážou. 

Je příliš brzy na to předvídat, jaké důsledky bude mít v Evropě pařížský masakr. Nasnadě by bylo populistické uzavření evropských hranic před vlnou uprchlíků ze Sýrie kvůli obavám, že se s mírumilovnými chudáky dostávají do Evropy také džihádisté.

Jenže takový krok by jen těžko snížil riziko dalších atentátů vzhledem k tomu, že islamistům nedělá problém prostřednictvím sociálních sítí rekrutovat stoupence přímo v Evropě. Hrozbu by jednoznačně nemusela nezmírnit ani případná pozemní operace proti Islámskému státu.

Zavedení radikálních bezpečnostních kontrol v izraelském stylu napříč Evropou by zase veřejnost nikdy nepodpořila. Nemluvě o nepředstavitelné finanční zátěži a o tom, že by to hrálo do karet teroristům. Evropa by tak přiznala vítězství teroru.

Evropští politici a tajné služby jsou v nezáviděníhodné situaci. A my můžeme jen doufat, že řešení najdou co nejdříve…