„Sbohem Moniko Vittiová, sbohem královno italského filmu. Dnešek je opravdu smutný den, odešla velká umělkyně a velká Italka,“ uvedl ministr v prohlášení. Informaci o úmrtí zveřejnil bývalý římský starosta Walter Veltroni, kterého o to požádal dlouholetý hereččin partner Roberto Russo.

Vittiová ztvárnila na filmovém plátně pestrou škálu postav od psychologických portrétů moderních ženských hrdinek až po komediálně laděné postavy temperamentních žen. Později se prosadila také na poli scenáristickém a režijním.

Zármutek na sociálních sítích projevují režiséři, herci a další představitelé italské a evropské kinematografie. „Hrála role sousedky odvedle s bravurou bohyně a role královen s jednoduchostí sousedky odvedle,“ napsal bývalý šéf filmového festivalu v Cannes Gilles Jacob. Podle italského deníku Corriere della Sera byla Vittiová „herečkou, jež zažila dva životy“. Deník tím poukazuje na rozmanitost hereckých rolí, které za života dostala ve filmu a divadle, i na závažnou nemoc „Alzheimerova typu“, kvůli které se v posledních 20 letech stáhla do ústraní.

Monica Vittiová | zdroj: Profimedia

Francouzský list Le Monde, který vydal zprávu o smrti herečky již v roce 1988, napsal, že ve Vittiové se „nekonformní temperament snoubil s fantaskním naladěním a sebevražednými sklony“. Deník také připomněl výrok Antonioniho, že Vittiová měla „tvář úzkosti“. Současně ale vykazovala „tajemný půvab emancipovaných žen, které se zdají raněné ztracenou láskou“, míní deník.

S Antonionim jako režisérem se poprvé setkala při natáčení filmu Dobrodružství  a za svou roli dostala na Berlinale cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Hrála i v Antonioniho dalších třech proslulých dílech z první poloviny 60. let - Noc, Zatmění a Červená pustina. Herečka, udivující netypickou a tajemnou krásou, dosáhla díky této „tetralogii citů“ mezinárodní proslulosti.

Když se s Antonionim krátce po svých pětatřicátých narozeninách rozešla, rychle dokázala, že její herecký rejstřík je širší. S hercem a režisérem Albertem Sordim vytvořila skvělou komediální dvojici. V roce 1974 se mihla v malé roli i ve filmu Přízrak svobody, jen aby mohla pracovat se slavným režisérem Luisem Buňuelem. V 80. letech se začala uplatňovat také jako scenáristka a režisérka. Se svým novým životním partnerem, režisérem a fotografem Robertem Russem, napsala scénář a hrála hlavní roli v jeho komedii Flirt (1983), za který dostala ocenění na festivalu v Berlíně. O rok později byla oficiálním hostem filmového festivalu v Karlových Varech.

Jejím posledním celovečerním filmem bylo Scandalo segreto z roku 1989, který i režírovala a podílela se na scénáři. V roce 1995 dostala na filmovém festivalu v Benátkách zlatého lva za hereckou kariéru. Na veřejnosti se naposledy objevila v roce 2002 na pařížské premiéře divadelního muzikálu o zvoníkovi od Matky Boží. Později se u ní projevila Alzheimerova choroba, kvůli níž se stáhla do soukromí.