Pane režisére, jak byste zhodnotil loňský rok? Co se v Česku povedlo a co nepovedlo?

Chci věřit, že se podařilo otevřít či pootevřít okna a dveře vládních kabinetů a trochu vyvětrat. Protože už dlouho bylo něco shnilého ve státě českém. Jenže když se už začne uklízet, mělo by se to vzít z gruntu, a ne to mnohde lajdácky či úmyslně zamést pod tepich či pod postel. Prostě ti, kteří se v předchozích letech neosvědčili, nijak a ničím neprospěli, či přímo škodili, by měli sami odejít a pokud nemají potřebnou čest v sobě, být odejiti. Ať je to pán nebo kmán, za každého ať promluví jeho práce a výsledky. A podle zásluh ať je odměněn či potrestán. Co se nepovedlo, víme všichni, co se povedlo, to se ukáže. Možná.     

Prošel jste si teď nemocí, čas jste strávil po nemocnicích. Máte nějaký obrázek toho, jak to ve zdravotnictví funguje?

Byl jsem se zánětem pohrudnice a zápalem plic hospitalizován ve dvou nemocnicích, ve strakonické a pražské Thomayerově nemocnici v Krči. Strakonická nemocnice je moderní, příjemná, vzdušná, čistá a barevná, kde skoro nic kromě příslušných nápisů nepřipomíná zdravotnické zařízení. Celý tým lékařů i sester zcela profesionálně, ale navíc i velice přátelsky a vstřícně jedná s pacienty. Totéž musím říct i na adresu lékařů a celého personálu plicního oddělení Krčské nemocnice. Byť je to budova snad osmdesátiletá, jednáním lékařů a všech zaměstnanců zůstává mladá a moderní. Oběma nemocnicím patří můj neskonalý obdiv a obrovský dík.        

Je podle Vás opravdu zdraví tím nejdůležitějším?

Ano, je. Když je člověk mladý, bere zdraví jako něco samozřejmého. Nikdo si neuvědomuje, jak křehké a neopakovatelné je zdraví a jeho přání k narozeninám, svátkům či k Novému roku bere jako omšelou frázi. A pak se stane, že přijde nemoc, úraz a nemožnost pokračovat v zajetém stylu života. To, co se doposud zdálo banální, se stává problémem – nemožnost či omezenost pohybu, dýchání, únava, problém zvednout ze země spadlou věc, dojít si na záchod. Najednou si začne uvědomovat, že může být všechno jinak, začne přehodnocovat své životní priority, postoje, uvědomuje si děsivou krátkost života, ten střet touhy ještě něco dokázat s danou zdravotní situací, která mu to třeba už nikdy v životě nedovolí. Uvědomil jsem si, kolik mých skvělých známých odešlo v mém věku, kolem šedesátky. A říkám si, ne, proboha ne, vždyť jsem ještě nestihl všechno udělat, přečíst, poslechnout, prohlédnout, proč bych měl odejít, když mám v sobě tolik síly, elánu a tolik práce před sebou… Ano, zdraví je tím nejdůležitějším v životě – když chybí, nic člověka nebaví, netěší. Ani ten zlatý zámek u moře.  

Máme po volbách, před složením nové vlády, očekáváte od toho něco?

Co krásného bych mohl očekávat? Jen si bláhově přeju, aby ten příští rok byl lepší, než bude. Ona handrkování o místa na slunci, ono nestoudné vyskakování nejmenší strany a jí učiněné ústupky, ono upozaďování jiných, kterým by podle voleb měl patřit větší prostor, pomlouvání, žalování, osočování a hlavně dělání si bláznů z voličů, ony sliby – chyby, ony stálé hry na jejich šachovnicích a podle jejich pravidel a hlavně zapomínání či nezájem vládnout s lidmi a pro lidi, to všechno jen umocňuje rostoucí nechuť lidí o dění v republice. Někam se vytratil entuziazmus, nadšení pro něco či pro někoho dělat, protože nikdo nevidí smysl své práce, radost z ní. Nastoupila lhostejnost, pocit marnosti, jede se na setrvačník. Od voleb k volbám, pořád stejně. Nebo spíš z kopce dolů?  

Co by této zemi pomohlo úplně nejvíc?

Jo, to kdybych věděl, večeřím dnes s prezidentem v Lánech. (smích)

Jste režisér, umělec. Jak se stát chová k umělcům, ke kultuře, k filmu?

No, žádná sláva, co si budeme namlouvat. Kultura je stále na konci všech zájmů. A tak se stane, že na vedoucí místa přijdou lidi neznalí věci, ať si říkají, jak chtějí. Řídit jakýkoliv provoz žádá nejen odborníka v oboru, ale i člověka nadšeného, zapáleného a hlavně svůj obor milujícího. Jinak se řídí výroba žárovek, jinak  provoz Národního divadla, jinak České dráhy. Zatím to mnohdy vypadalo a vypadá, že je úplně jedno, jestli je tam Pepa nebo Andula. A když se jim nevede v jednom rezortu, kamarádi nabídnou jiný, a je jedno, jestli to jsou lokomotivy, acylpyrin, nebo tryskáče či baletky. Různé dotace jsou různě rozdělovány různým umělcům či výrobcům, stále podle dávných pravidel kdo je čí kamarád. Zdá se, že se blýská na lepší časy. Ale pořád kdesi daleko a pořád ne a ne sprchnout…

Jste také poměrně zásadový člověk, nekamarádíte se s politiky, nechodíte na různé párty a nepodporujete různé zájmové skupiny. Je o to těžší sehnat peníze na film?

Je asi pravda, že na takových „setkáních“ se stane, že někdo, kdo má rád vaši práci, si s vámi přiťukne a řekne známou větu – možná bych pro vás něco měl. Pokud ale ten někdo zná mou práci a líbí se mu, nemusí mě hledat na podobných akcích. Ví, kde mě najít a v klidu si o návrhu promluvit. Aspoň by to tak mělo – mohlo fungovat.

I vy jste byl před časem lákán do politiky. Jste rád, že jste tehdy odolal?

Ano, moc rád.

Často kritizujete církev v Česku, nyní se jí postupně vydává majetek. Je šance různé kontroverzní kroky zastavit? 

Pořád nějaké šance jsou. K nim je ale zapotřebí patřičné vůle. A kde není vůle, ani pánbůh nic nesvede.

O Vás je známo, že si rád věci ze života přenášíte do filmů. Třeba do svých komedií. Je něco, co ve Vašich úspěšných Babovřeskách bude zase ze života?

Skoro všechno je tam ze života, byť v patřičné nadsázce. Lehká ironie, možná i lehký výsměch nám všem, našemu životu, v našem rybníčku (bez žab, protože ty jsme už prodali Francouzům k večeři, takže nám v něm zbyly jen pijavice). Nechci točit satiru, byť mě to při psaní scénáře mnohdy svádělo. Ale to už by pak bylo o něčem jiném a já nechci být potměšile zlý.  

Žijete ve městě, ale i na venkově, co nejvíc podle Vás obyčejné lidi trápí?

Lítost nad zničením všeho, co na vsi tak dobře fungovalo. Hlavně pak důstojnost života a postavení člověka v něm. Jistota, zastání, ochrana. Agresivní anonymita v jednání kdekoliv, která popírá individualitu jedince. Hloupá arogance nadřazenosti, záměrný rozklad společenské soudržnosti. Normálně řečeno – chybí zdravý selský rozum a ohleduplnost.

Jste autor mnoha pohádek. Kdybyste na jeden jediný den měl tu kouzelnou moc cokoli změnit, co byste udělal jako první?

Všechny lidi nedobré vůle bych proměnil třeba ve stromy, aby byli konečně nějak užiteční. Poskytovaly by tak těm dobrým lidem stín k odpočinku, zadržovaly ve svých kořenech blahodárnou vláhu, nesly dobré a levné ovoce, levnější než v Lidlu.

Bude podle Vás v něčem rok 2014 lepší než ten končící? 

Jak v čem a jak pro koho. Hlavně si zachovejte dobrou mysl, nadhled, klid v duši a humor.

Co Vás čeká v příštím roce? 

Věřím, že opět příjemná práce s příjemnými lidmi. 20. února jde do kin druhé pokračování vesnické komedie Babovřesky; v těchto dnech dopisuji scénář na třetí, závěrečný díl, který bychom měli natočit v červnu a do kin uvést v únoru 2015.