Již více než dvacet let pracujete (většinu let jste ho vedl) v Ústavu českého národního korpusu. Čím přesně se toto pracoviště zabývá? 

Ten ústav vznikl za spolupráce řady lingvistů z různých akademických institucí proto, aby se dala lépe poznávat, studovat a popisovat čeština, tedy napřed a hlavně sama a pak i ve srovnání s dalšími jazyky, a to především jako báze pro nový výkladový český slovník, kterého je stále víc potřeba a prostě chybí.

Je to jednoduše tak, že z více informací a tedy slov v kontextu v datech, která jsou vždy k jakékoliv generalizaci zapotřebí, se dospívá k lepšímu poznání o to větší části jazyka.

Do té doby všechny slovníky i jiné jazykové příručky totiž stavěly na ručních excerptech sice z mnoha psaných zdrojů, především lexikálního archívu ÚJČ ČSAV, které za více než století nakonec tvořilo na cca 12 milionů kartiček.

V posledních letech nemoudrým rozhodnutím (vtírají se však i silnější kvalifikátory) ústavu měla ale k poznávání češtiny tímto způsobem stačit nadále pouze excerpce komunistického Rudého práva (tam podle vedení byl zřejmě jazyk jak nejlepší, tak úplný).

No a po sametové revoluci tato neudržitelná situace vyvolala zmíněnou reakci jednotlivců (lingvistů) a ti začali konat. Koncipovali první podobu projektu Českého národního korpusu (ČNK), sháněli na něj granty a podporu a následně i všemožné texty, které se dodnes stále zpracovávají dál, a dnes jsou už i veřejně přístupné (viz korpus.cz).

První korpus v roce 2000 měl však už 100 milionů slov, tedy mnohonásobky starého archívu, a namísto ručního listování už umožňoval elektronické prohledávání. Dá se říct, že pár posledních let se ČNK stal nepostradatelným zdrojem informací pro většinu lingvistů u nás i v zahraničí a představuje tak i prestižní výstup české lingvistické vědy.

K čemu jsou běžnému člověku korpusy? 

Už jsem to naznačil a řeknu to teď tedy snad lépe: korpus není vlastně nic jiného než (oproti minulosti) nesrovnatelně dokonalejší a zobecnitelný zdroj jazykové informace (oproti jednotlivým informacím např. z novin, knihy aj.) a záleží na každém, kdo v něm hledá a tom, co potřebuje.

Těch potřeb je mnoho, od odborných lingvistických, lexikografických, po laické, ale i ze strany jiných disciplín (sociolingvistika, historie aj.; srovnejme na základě jeho informací například, jak se proměňovala dobová česká debata o odsunu Němců u nás aj.).

Neočekávaná zkušenost je dnes však paradoxně taková, že kdo se do korpusu a jeho konkordance trošku zakouká, často i ztratí zájem o odpověď, kterou hledal (a většinou našel, když se správně zeptal), protože ho zaujme cosi, co nečekal a co je možná zajímavější.

Chce to si nad korpusem chvilku posedět a nechat se ohromovat záplavou informací, bohatstvím vyjadřování a souvislostí se spoustou dalších věcí. Je to jako u muzea, kam se třeba jdeme podívat na polodrahokamy, ale až tam si uvědomíme, že jsou i jiné zajímavé kameny, které leží hned vedle a je škoda je minout.

Protože ČNK je obrovská sbírka počítačově zpracovaných textů (dnes už přes 3 miliardy slov) a je to jeden z největších korpusů na světě (tedy kromě často problematického a nespolehlivého webu), dá se v něm pochopitelně hledat na jedné straně třeba i jako v prostém zdroji informací o významu neznámých slov, stejně tak jako provádět hromadné výzkumy, např. frekvence slov.

Frekvenčních slovníků, které takto na něm vzniklo, je už několik a jsou velmi vyhledávané ze strany slovníkářů či autorů učebnic. Jak jinak se dá určit, co do okruhu základních slov a kombinací dát a co nikoliv? 

Hledání významu jednotlivých slov je jistě trochu malý cíl, jelikož hlavní přednost, která v minulosti k dispozici nikdy nebyla, je úzus, tj. kontexty, ve kterých se slovo obvykle, ale i neobvykle užívá (jak a kdy třeba vzniklo dnes tak ještě nedávné a spíš specifické slovo řešit v moderní podobě? Dnes "většina" lidí věci jen "řeší", např. kde a kdy se setká, co uvaří k večeři).

Za to vše "může" dostatek informace o úzu a kontextu. Dobře je tato možnost vidět např. při potřebě rozlišení slov blízkých, např. synonym, která intuitivně známe (ale cizinec zpravidla ne), a neumíme dobře vyjádřit.

Srovnejme např. odvážný a statečný a typické kolokace:  statečný: rytíř, bojovník, voják, chlap, hrdina, úsměv stojící proti odvážný: krok, kousek, školačka, experiment, plán, projekt, pokus; a tak i například jejich schopnost se kombinovat s abstrakty (především odvážný) či osobami (především statečný).

I když jde o synonyma, Čecha tak často nenapadne říct statečný plán, zatímco cizinec, odkázaný na překladové slovníky, toto zpravidla neví. Těch možností využití je ale nepřeberně, je to věcí schopnosti se umět zamyslet a korpusu zeptat.

Jste členem několika spolků, mj. i Pražského lingvistického kroužku, pod kterým se každému vybaví Mukařovský, Jakobson, Mathesius a další legendy. Ale čím se zabývá kroužek dnes, téměř 90 let od svého založení?

PLK nebyl za komunistů podporovaný a po svém obnovení v nové době stále hledá cestu a svou tvář, snad i z dnešního nedostatku takových osobností, jako byli před válkou zakladatel Mathesius, Trnka, Vachek, Skalička, Jakobson, Trubeckoj.

Určitý útlum zájmu i činnosti (základem dřív bývala vždycky bohatá diskuse mezi členy) je snad u mladší generace dán i jistou nechutí k organizaci a celkovou roztříštěností orientace a zájmů.

PLK dnes sice hodně rozvíjí předválečnou činnost, nová a velká heterogenní témata tu však netvoří souvislý program jako před válkou (především funkcionalismus).

Jakkoliv PLK na svých pravidelných pondělních zasedáních mívá často zahraniční hosty, sám své aktivní zahraniční členy dnes už nemá. PLK jako platforma českých lingvistů tedy odráží lingvistickou situaci ve světě, sám ji ale zásadně už neformuje, není to ani dobře možné.

Protože je stále v zásadě strukturalistický, nesetkáváme se zde s chomskyánstvím ani generativismem. Předválečný PLK měl svůj časopis (Slovo a slovesnost), kterého se po válce zmocnili komunisti, i slavnou řadu studií a sborníků, Travaux du Cercle linguistique de Prague, ani ty, ani nic podobného však dnes už nevychází.

S PLK úzce souvisí váš překlad Kurzu obecné lingvistiky Ferdinanda de Saussura, bez kterého si dnes studium lingvistiky, a vlastně jakékoliv filologie, jen stěží dovedeme představit. Navzdory třem vydáním je tato kniha těžko sehnatelná i v antikvariátech. Čím si vysvětlujete její popularitu 100 let od jejího prvního vydání v originále?

Saussurův Kurz, někdy neformálně nazývaný 'bible moderní lingvistiky', moderní lingvistiku svým vlivem skutečně zásadně formoval a v Praze i jinde dal vzniknout základnímu směru strukturalismu akcentujícímu (zvláště v Praze) pojetí funkce.

Důvody pro tři česká a odlišná (postupně obohacovaná) jeho vydání jsou aspoň dva. Jednak je třeba si uvědomit, že autor tuhle knihu nenapsal, jde o různě šikovně sestavené a propojené zápisky jeho studentů (dva z hlavních editorů dokonce mezi ně v zásadě nepatřili) a v době prvního vydání před 100 lety (1916) ani nebyly k dispozici podkladové zápisky všechny.

Ty nejcennější záznamy toho "nejpilnějšího" studenta (E. Constantin) se objevily až mnohem později (promítají se až do třetího českého vydání jako doplňky). Česká edice však byla postupně obohacena i o množství dodatečných překladů ze všech starých zápisků, které zveřejnilo až jejich kritické vydání; je tu dobře patrné, co editoři použili a co nikoliv (co jsem však považoval za nutné doplnit a v duchu editorům vyčítal, proč to nezařadili).

Druhým důvodem je pak i vnitřní ustrojení původní předválečné Pražské školy a její orientace na zmíněnou funkčnost a jazykový znak. I když můj český překlad vyšel poměrně nedávno (vyzval mne k němu původně můj učitel, profesor Skalička), Kurz každý tenkrát znal a četl ve francouzské podobě, protože souzněl a dosud souzní se strukturalistickým zaměřením členů školy a PLK.

Není to zcela jednoduché čtení, ale dodnes stimuluje každého. Je to prostě klasika, ale velmi živá.

Dlouhodobě se zabýváte lexikografií a po revoluci jste se podílel na mnoha překladových slovnících. Může se zdát zvláštní, že nejste specialistou na jeden cizí jazyk, ale zmíněné slovníky jsou dokonce z různých jazykových skupin. Jak se člověk dostane od nizozemštiny či angličtiny (tedy jazyků, které jste vystudoval) až k makedonštině, vietnamštině nebo laoštině?

No, člověk musí mít o jazyky zájem, ten každý nemá. Mou motivací bylo v životě především to, co jsem dělal, tedy učil jsem na filozofické fakultě UK cizince (bohemisty) a také potřeby z toho vyplývající. U nizozemštiny to byla snaha přímo svépomocí z nedostatku jakýchkoliv příruček a pomůcek (ten obor tehdy začínal) napsat si pro sebe a případně i další vlastní slovník (se spolupracovnicí, za skoro 20 let).

Další potřeba přicházela od studentů mnoha zemí, např. česko-laoský slovník vznikl jako soubor diplomek pro studenty z Laosu, které jsem vedl, česko-makedonský slovník (jen menší podíl) zase vznikl z dílny mé bývalé studentky, dnes profesorky češtiny v makedonské Skopje. Menší spolupráce se týkala malého finského slovníku (autorkou je má žena) a třeba dnes zásluhou mého doktoranda vzniká už druhý slovník mezi lotyštinou a češtinou.

Je pochopitelné tedy, že jsem do nějaké míry, aby tu mé přispění bylo něco platné, musel z těchto jazyků a o nich taky něco znát. Slovníků, u kterých jsem konzultoval, bylo ovšem víc, např. nedávné čínské slovníky či zmíněný vietnamský.

Znáte to, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. No, nakolik jsem tak zmnohonásobil své lidství, opravdu nevím, rozhodně jsem si ale rozšířil své obzory, i když to nebylo hned a snadné, ale hlavně, bavilo mne to a baví.

Jazyk a jeho studium se ovšem nedá ošidit, je mu třeba dát, co potřebuje, nalejt do hlavy nejde. No a znát jazyk taky znamená především znát slovník, gramatika tak důležitá není (i bez ní se dá jednoduše domluvit). Děláte-li lingvistiku takto, stává se i ze studia jazyků taky vlastně určité hobby.

Chybí češtině nějaký zásadní překladový slovník? Resp. potřeboval by některý z již existujících nové revidované vydání?

No to je otázka spíš na výzkum trhu a na knihkupce o tom, co lidé často hledají a nenacházejí. Osobně si myslím, že přijmeme-li zásadu, že když už jsme v EU, tak by jako první most mezi národem, kulturou i jazykem všech jazyků měl představoval hlavně slovník, tedy v našem případě mezi češtinou ostatními jazyky EU (a ovšem nejen EU).

No a třeba mezi litevštinou a češtinou takový slovník dosud chybí a není to jen otázka komerční. I když se na to neptáte, zásadní potřeba revize, spíš potřeba nové podoby, je u českého, tedy jednojazyčného  slovníku.

Poslední velký Slovník spisovného jazyka českého je z r. 1960 a pětapadesát let, kdy jazyk nebyl registrován a popisován, je ohromně dlouhá doba. Je to i ohromná kulturní ostuda. Jako Středoevropané musíme znát kromě mezinárodních hlavně okolní jazyky, musíme ale znát především i ten svůj vlastní, a tady však je situace možná horší než u slovníků překladových.

Ovšem i v této oblasti nejde o to prostě jen vydat slovník ledajaký, je k tomu mj. zase třeba korpusu, resp. korpusů z obou sledovaných jazyků.

Od překladových slovníků se dostáváme k vašemu opus magnum - čtyřsvazkovému Slovníku české frazeologie a idiomatiky (Leda, 2009). Jakou podle vás hraje frazeologie roli v životě běžného dnešního Čecha?

Stručně řečeno, vědomou i neuvědomělou, protože ne všichni lidé je rozpoznají a uvědomují si, že je užívají, natožpak co to frazémy, resp. idiomy jsou.

Frazémy skutečně běžně používá každý člověk, i když v různém kontextu a míře. Jde nejen o kombinace typu mít něco na srdci s krásnou metaforou či sedlat koně od ocasu, ale i třeba o vzít do zaječích či nechat na holičkách, kde už nevíme, co to holičkách je či bylo.

Nebo podobně neprůhledné vydat něco všanc či gramatické na úkor něčeho či co - to (např. Co úředník, to byrokrat), ale třeba i dávat pozor, ba dokonce i o frazémy větné To tak!, To zrovna!, Povídali, že mu hráli!, kam patří třeba i české nejčastější přísloví Účel světí prostředky.

Jinými slovy, frazeologii užívá, byť ne nutně vědomě, spíše mluvčí víc než pisatel, protože je to jak prostředek komunikace krátký a ekonomický, tak taky často vtipný a dokonce nenahraditelný. Některé pojmy a významy lépe či jinak než frazémem říct nejde, na to se zapomíná.

Zkuste třeba výstižně říct jinak význam (Když to uslyšel...) byl hned na koni! Frazeologii má zřejmě nutně každý přirozený jazyk (i umělé esperanto už přiznalo existenci několika frazémů, což z něj pak už nedělá ten jazyk, jak byl původně míněný) a zmíněný český slovník je zřejmě největší svého druhu na světě (jsou tu mj. ekvivalenty do čtyř jazyků aj.).

Jedinou oblastí, kde se v zásadě s frazémy a idiomy nesetkáváme tak často, je jazyk odborný.

Kdybychom vedle sebe postavili slovníky české frazeologie z let 1909, 2009 a 2109, jak moc by se lišily? Tím myslím, kolik idiomů ze začátku 20. stol. vydrželo do dnešního dne a kolik jich může vydržet dalších sto let?

To zase záleží na pojetí frazeologie. Zmíněnými příklady jsem naznačil pojetí širší, tedy všechny kombinace, které jsou založené na nějaké anomálii formální či sémantické, a takto založené, natožpak takto rozsáhlé frazeologické slovníky dříve nebyly, pokud nějaké vůbec byly.

První malé slovníčky frazeologie se objevily před válkou, a tak kupodivu nejstarší a nejdelší zájem se projevoval o přísloví (ta sbíral třeba už Komenský).

V zásadě v jazyce zůstává všechno to, co se užívá, protože mluvčí to potřebují, ostatní odpadá. Například naše klasická sbírka přísloví Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852) evidující na 15 tisíc hesel (spolu s ekvivalenty ve více jazycích) je dnes bohužel většinou zastaralá. Třeba z hesel s komponentem dobrý (je jich tu přes 50) se jen jediné přísloví Dobré chválí se samo užívá i dnes.

Je to pochopitelně dáno odklonem od tehdejších realit, poznatků a ponaučení, které dnes lidé zřejmě nepovažují už za užitečné. Srovnejme například už neužívané Kdo dobré činí, tomu zlé neškodí  nebo Dobře-li činíš, sebe obveselíš, jakkoliv znějí dobře.

I frazeologie se pochopitelně proměňovat musí, stejně jako celý jazyk. Jako soustava a soubor hotových jazykových pojmenování frazeologie musí odrážet živou realitu a ta se proměňuje stále. Dnešní i budoucí lexikografové, přesněji frazeografové, mají tedy pořád co evidovat a popisovat.

Předpovědět, co bude existovat a tedy i odráženo jazykem a jeho frazeologií do budoucna ovšem nikdo neumí. 

Množství idiomů patří k všeobecnému rozhledu. Umí dnes lidé použít trefné přirovnání?

Trefné přirovnání je věcí osobní šikovnosti i schopnosti všímat si výstižně věcí. Už Aristoteles mluvil o tom, že největším uměním je rozpoznat podobnost. No a základem přirovnání je vystihnout jazykově podobnost, obvykle srovnáním s něčím, někým známým.

Mluvčí se může přitom pokusit i užít neustálených kombinací (vypadá to jako špičatý kámen), jednodušší je však si vybrat a užít to, co jazyk už ustálil. Srovnejme třeba význam šokovaný, ohromený tradičně vyjadřovaný např. přirovnáním stál  jako opařený/ omráčený/přimražený/zkamenělý/solný sloup i ojedinělou možnost (doloženou v korpusu), např. stál jako po obrně, stál jako čáp na jedné noze.

Při neznalosti toho, k čemu se přirovnává, je tu pak ale problém přesně pochopit, co má mluvčí na mysli. Trefnost je tedy spíše ve vhodném výběru existujícího a známého výrazu, pokud máme možnost takový výraz srovnat s realitou a udělat si úsudek sami.

Zvláště v oblasti přirovnání vznikají poměrně rychle stále nové výrazy, některé z nich docela trefné, ale posoudit jejich trefnost se váže vždy na konkrétní situaci a u té obvykle přítomni nejsme.

Neztrácí se časem některé z významů jednotlivých idiomů? V jedné studii jsem četl, že "Točí se jak korouhvička" dnes lidé vnímají pouze pohybově v podstatě jako synonymum "točí se jak holub na báni", zatímco původní význam prý měl spíše blíže k oportunismu asi jako "kam vítr, tam plášť". Kdybychom dnes o některém z politiků prohlásili v televizi, že se točí jako korouhvička, pochopili by diváci, co tím chceme říct?

Ztrácí a je to pochopitelné. Jednak se frazeologie mění jako celý jazyk a jeho slovník a jednak se zvlášť oslabuje, popř. i ztrácí taková část, která je už dnes nemotivovaná, zvlášť jde-li o reálii minulou a dnes už neznámou.

A jistě, z důvodu takového oslabení (městské věže už mnoho otáčejících se korouhviček dnes nemají) se frazémům může přiřazovat i nový posunutý význam, jakkoliv je historicky nepůvodní. Taková změna je ovšem obecně normální a častá.

Srovnejte například starší třeskutý mráz, donedávna jediné možné užití slova třeskutý, a dnešní snahy, pokusy z výrazu užívat vypreparovaný význam intenzity a síly i mimo, tj. tam, kam dříve nepatřil a nebyl možný, třeskutý/á + bolest, kocovina, erotická kombinace, humor, kasovní trhák, koktejl, komedie, korektnost.

Jde jasně o tendenci, a jakkoliv ustálený je stále jen původní výraz, ostatní jsou však už autorské a tedy ojedinělé pokusy tento úzus rozšířit. Kdy a z čeho, co se tu rýsuje, vznikne nový idiom (pokud vznikne), je věc budoucího vývoje.  

I idiomy, které se používají velmi často, obsahují značné množství archaismů (ze zmíněných v minulé otázce např. korouhvička nebo báň), takže i když člověk chápe idiom jako celek, často nerozumí jednotlivým částem. Může tak dojít k situaci, kdy nedokáže idiom vysvětlit dítěti. Nevytrácí se tak z živého jazyka? A pokud ano, dá se tomu zabránit?

Archaismy v živé frazeologii jsou i nadále, i když nemusí jít jen o tvary slov, ale třeba i odlišnou valenci. Nevím jak dnes, ale já se ve škole ještě učil, že Žižka ležel polem/táborem někde (dnes valenci ležet něčím jinde užít nelze).

Zásadní je ale, že idiom musíme vždy vnímat jako celek a nenechat se zavádět často zdánlivým významem části, komponentu (ani takové vzít si něco k srdci nelze přece chápat doslova, o srdce tu nejde), což je běžná chyba.

Prakticky však nikdy u standardního idiomu nemají jeho komponenty význam či funkci takovou, jakou známe z běžného jazyka a slovníku. Takže jde o obrovskou většinu frazémů, kde se nám může zdát, že jim nějak rozumíme, protože onen komponent známe odjinud, ale takový přenos není možný, klame a význam komponentu se ve frazému ztrácí.

Nejde tedy jen o lexikální archaismy jako zde (mít něco za lubem, vydat všanc). Vysvětlovat takové idiomy podle významu komponentů tedy smysl nemá, jen někdy lze poukázat na odlišný význam, pokud ho známe, který slovo má mimo frazeologii.

Frazémy však někdy zachovávají při životě i komponenty, které už jinak nežijou (paškál a vzít si někoho/něco na paškál, což souvisí údajně s neuspokojivým chováním mnichů, které jim představený vytýkal zvláště před zapálenou velikonoční svíčkou, je to z latinsko-řeckého paschalis "velikonoční").

Situace je tu však složitější, nejde vždy o naši absolutní neznalost či znalost frazému v důsledku jednoho lexikálního archaismu. Máme co dělat často i s případy, kde se nám zdá, protože základ nějakého komponentu je nám odjinud povědomý, že frazému skrze něj nějak rozumíme, ale zase jen nějak, neznáme-li ho jako celek odjinud (mít namále, vyjít najevo, atd.).

Vydal jsem nedávno o těchto monokolokabilních slovech, jak se jim dá pro omezenou kombinovatelnost říkat, malý slovník). A jistě, z jazyka se takovým vývojem něco ztrácí, ale zase něco jiného přibývá a zabránit se tomu nedá.

Takové výrazy budou samozřejmě evidovány dál, v historických slovnících, obsahujících výrazy, které kdysi všechny byly živé, ale už nejsou. Snad to aspoň u někoho povzbudí zájem o historii (viz zmíněný případ Čelakovského).

Nestává se dnes častěji než dříve, že lidé používají idiomy nesprávně? A jak na takové situace reagujete vy jako odborník? Bavíte se, jako když si člověk čte rozumy Sancha Panzy, nebo vás to spíše irituje?

Tady bych odkázal mimo jiné na případy s třeskutým mrazem komentované výše. Správné je prostě jenom to, co se skutečně užívá a ne to, co říká (často stará) a o realitu neopřená příručka (jako třeba Pravidla pravopisu).

Dodejme ještě, že například zaznamenaný individuální úzus stál jako pařez se dnes může zdát (podle mého idiolektu taky zdá) jako nepřijatelný, ale nikdo neví, co bude v budoucnosti, zda se ujme či ne.

Trochu mne ale některé případy nového užití pochopitelně iritují, pokud nejsou nějak podložené (např. extenzí starého významu), jako zmíněný idiom stál jako pařez, který ukazuje na necitlivost k sémantice.

Řada nových pokusů o inovaci může být ale i vtipná a užitečná. Nemá smysl být staromilec za každou cenu a říkat: "Tohle se za mých mladých let neříkalo".

Vývoji jazyka nejde bránit, což ale neznamená, že se všemi inovacemi člověk musí souhlasit, protože jsou i nepovedené. Horší je, když přesto vejdou v širší použití a ustálí se. Pak je třeba je vzít na vědomí a ne je odsuzovat. Tady myslím platí, hlas lidu hlas boží, resp. široký úzus nelze ani nadekretovat ani mu bránit. 

Existuje pro frazeologii nějaký zdroj podobně bohatý jako Bible nebo mytologie? Jak se daří přežívat biblickým idiomům v ateistickém Česku?

Ten zdroj dnešní frazeologie, zdaleka největší, jaký kdy byl a je (i ve srovnání s jinými jazyky) je zmíněný čtyřsvazkový SČFI, který eviduje na 17 tisíc idiomů a 10 tisíc kvazifrazémů (typu věnovat pozornost, vést válku).

Lze tu klidně mluvit o reprezentativním a vyčerpávajícím pokrytí češtiny v něm, jakkoliv se už objevují i výrazy nové, v době vzniku slovníku neexistující. Ty obecné zdroje nebyly dříve sestavovány mimo jiné i proto, že frazémům či idiomům (což v praxi většinou splývá) se věnovala pozornost jen skrze jeho složky, komponenty a nějak se mělo za to, že jejich kombinace nějak vyplývají z jejich významů a jsou tedy odvoditelné. Ježe nejsou.

Myslím, že tato situace s ateismem nemá co dělat. Například v samotné bibli je kupodivu živých přísloví, užívaných i dnes, jen pár a v jiných jazycích je to podobné. Existují tu srovnávací slovníky biblismů, resp. původem biblických přísloví v různých jazycích.

Biblismy se dnes užívají asi stejně jako jinde co do míry (ne nutně výběru), ale mluvčí už dávno nevědí, že to biblismus původně byl, resp. většinou to ani nikdy nevěděli. Podobný proměnlivý osud lze vidět všude.

Jen přirovnání založených na komponentu 'pes' se v SČFI (přirovnání) najde přes 40, i když jinde se v daném slovníku evidují ještě jiné, tedy například větného typu eg. Pes po tom neštěkne. Avšak přímá zkušenost motivující i dnes daný frazém, se už ztrácí (zkusit/trpět jako pes - kolik lidí dnes, v době domácích mazlíčků, vidělo trápeného psa?)

Obecně se v minulosti (před polovinou 20. století) nikde v zásadě tato znalost nesledovala, a proto taky ani nesepisovala. V jazycích jako čeština bohužel už název základního typu příručky slovník (vázaný na slovo, na rozdíl např. od anglického dictionary) mylně sugeruje, že v něm jsou jen slova, a ne taky kolokace, resp. spojení slov a to stále může zavádět jak při tvorbě slovníku, tak i jeho užívání.

Nicméně nejstarší část frazeologie, dlouho obhospodařovaná odborně pouze etnografy, paremiologie (nauka o příslovích), svůj slavný předstupeň pro Evropu má. Vytvořil ho renesanční Erasmus (Rotterdamský) ve svých Adagia (1500), která motivovala zájem o přísloví ve většině evropských jazyků.  

S frazeologií se člověk setkává (a nezřídka ji proklíná), když má přeložit nějaký idiom z cizího jazyka. Proč někdy nemá čeština odpovídající, alespoň částečně, idiom ani z jazyků našich sousedů? Tedy z jakého důvodu se frazeologie za hranicemi vyvíjí většinou jinak, ale občas stejně? Jak vlastně takový idiom vzniká?

Překlad opravdu bývá kamenem úrazu a obecně není žádnou zárukou to, že frazém, který v druhém jazyce vypadá stejný, stejný skutečně je, anebo to, že protože v něm je užitečný, by měl existovat i v češtině. Tak to bohužel není, každý jazyk, přes mnohá vzájemná ovlivnění, je jiný.

U nás je překvapivě hodně frazémů společných s němčinou. I idiomy, které jsou "společné", se však můžou lišit odstínem, stylisticky i v úzu, a to zpravidla ještě ve větší míře, než se liší samostatná slova. Idiom zabírá prostě víc prostoru a může tak i nabízet víc rysů.

A tak taky nikdo rozumný nečeká, že u "shodných", lépe podobných frazémů je základní ekvivalence (kromě odborných termínů, kam patří třeba i astronomická černá díra, což je taky frazém) ekvivalence 1:1, vždy naopak rozdíly převažují.

Kromě evropských společných základů v antice, religii (už zde se však trochu liší protestantská tradice od katolické) a klasické literatuře (Homér, Cervantes), je hlavní zdroj frazémů třeba hledat v domácí historii a reáliích a ty nad těmi společnými převažují a každý jazyk je jedinečně reflektuje (pro příklad třeba dopadnout jak sedláci u Chlumce a onu historickou událost).

Vezměte si ale například frazémy anglické, kde jsou nápadné takové oblasti jako námořnictví, zatímco české hojně čerpají ze zemědělské tématiky, srov. rock the boat, at sea versus rodná půda, nechat sebou orat aj., které navzájem takto "obdobně" přeložitelné nejsou. Tohle je vlastně skoro nevyčerpatelné téma.

Nejenom idiomy jsou za našimi hranicemi často jiné. Jak se stane, že vzniknou mezijazyková homonyma? Namátkou mě napadá ze sousední polštiny sklep (obchod), droga (cesta), zachod (západ) nebo zapach (vůně), ze srbštiny je to třeba gora (les) nebo ze slovinštiny otrok (dítě).

Ano, jistěže takové idiomy taky vznikají, tj. vedle jednoslovných homonymních ekvivalentů (a nejde jen o uvedené jazyky slovanské, kde jsou dobře vidět), i když jde už o omezenou oblast kontaktu a také určitou znalost obou jazyků.

Může jít ale i o víc jazyků najednou, srov. stejné polské stawiać na głowie a české stavět něco na hlavu anebo ještětřeba polské na własne oczy, české na vlastní oči, anglickéwith one's own eyes, či španělské (ver) con sus propios ojos atd.

Někdy jsou tato homonyma matoucí dokonce ve více jazycích. Ve většině slovanských jazyků je jagoda (jahoda), ale Poláci mají truskawka, zatímco polská jagoda je naše borůvka… S ovocnými koláči je o zábavu postaráno.

Jistě, i takové výrazy se najdou, srov. např.  odlišné polské mieć oko na (dosl. mít oko na, ve významu "sledovat, hlídat") a české mít na něco oko ("umět si všimnout, vystihnout"), je to část tzv. faux amis, která se zdaleka neomezují jen na korelace jednotlivých slov.

Ale i to je nekonečné téma, protože rozdílů mezi jazyky je pochopitelně víc než shod. U blízkých jazyků jsou ty rozdíly jen jemnější, subtilnější a někdy o to víc klamné,  srov. ještě např. francouzské mettre pied à terre (dosl. česky položit nohu na zem, a tedy jakoby shodné) a český význam sesednout, sestoupit (s koně ap.) či německé die Hand geben a české podat ruku, potřást rukou (a ne tedy doslovné dát někomu ruku).

Ovšem může to být složitější, kdy například to, kde je obecně klamný rozdíl, nemusí být takové, jde-li o nářečí. V jižních Čechách se například dodnes říká jít na jahody (tedy jako v polštině) a myslí se na borůvky, je tu tedy spíš shoda s polštinou. 

V jednom z rozhovorů s vámi jsem četl, že čeština podle vás nepotřebuje ochranu, ale péči. Ten rozhovor je snad deset let starý, jak je na tom podle vás čeština dnes? Pečujeme o ni dostatečně? A kdo by o ni vlastně měl pečovat? Jazykovědci, učitelé, spisovatelé?

Ten výrok myslím pořád platí. Naštěstí už ustává vypjatá a zvláště v komunistické době živená představa, že je jen jeden jazyk, tj. spisovný, a že to je přece ten správný a ideální jazyk, zvláště když ho zachycovala (problematická) pravidla pravopisu.

Už sám pojem správnosti je problém a svědčí o tom, pokud se lidé na správnost pořád ptají, že si nejsou jisti a to lze připsat jen tomu, že spisovnost, která je jim školou vnucovaná, je špatně postavená, není zažitá, a že tu něco je tedy špatně.

Všimněte si také toho, že mluvený jazyk (obecná čeština, nářečí) o správnosti nediskutuje, mluvčí tu cítí, co je správné a nemusí se nikoho ptát. No a frazeologie, která je většinou mluvená, a tedy málo spisovná by se tedy podle tohoto starého dogmatu všeobjímající spisovnosti musela skoro celá přepisovat, pospisovňovat, ale do toho se ani spisovníkům nikdy moc nechtělo (lítat jak zakletej prd v lucerně → pobíhat jako zakletý pšouk v lucerně?).

Je dobře, že jazyk dnes už konečně nemá nad sebou ideologického policajta a vyvíjí se spontánně. Je ovšem zároveň špatně, že o jazyk se dnes paradoxně pečuje méně než dřív. Sehnat například peníze na velmi potřebný nový slovník, o kterém už byla řeč, je nadlidský úkol.

Péče však není reglementace a diktát, ale funkční a uvážlivá činnost pomáhající zvláště tenkrát, když spontánní vývoj, přespříliš orientovaný tržně a na rychlá a jednoduchá řešení, vede k záplatování tam, kde je třeba pomáhat zásadně. Vzorem je pochopitelně dobrý uživatel, jakkoliv ne nutně vždy spisovatel. A typický dobrý úzus jazyka lze dnes hledat právě jen v korpusu, kde jsme začali.