Jaro 1939. Nacisté jsou v Německu u moci už více než šest let, od tragédie křišťálové noci uplynulo téměř šest měsíců. Je dávno jasné, že v říši pro Židy a odpůrce režimu není bezpečno a že bude ještě hůř. Lidé z Německa prchají už dlouho.

V atmosféře strachu, ale i s nadějí na nový život nastoupilo 13. května 1939 v Hamburku na zámořský parník St. Louis 937 pasažérů, naprostá většina z nich židovského původu. S kubánskými vízy v kapsách doufali, že využijí Kubu jako přestupní stanici a později se jim podaří získat - nesnadno dostupný - azyl ve Spojených státech.

Hamburk 1939: Pasažéři při nástupu na loď | zdroj: Wikipedia.org

Hitler pod ubrusem

Samotná cesta prý probíhala velice příjemně. Německý kapitán Gustav Schröder choval k pasažérům, navzdory nacistickým zákonům, velký respekt a snažil se jim dva týdny na moři ulehčit, jak jen to bylo možné.

Na lodi se konaly pravidelné židovské bohoslužby, strava byla velice dobrá. Dokonce zajistil, aby pasažéři měli možnost nechat si pohlídat děti, a v lodním bazénu se pořádaly lekce plavání. Busta Adolfa Hitlera skončila překrytá ubrusem.

Navzdory tomu, že cestující na berlínské ambasádě zaplatili zmíněná víza, se jim po připlutí ke Kubě dostalo hořkého přivítání. Na ostrov nemohli vstoupit ani jako turisté, ani jako uprchlíci a žadatelé o azyl. Krátce předtím, než parník dorazil, došlo k velkým změnám a zostření v přístupu k imigrantům. Tamní vláda odmítala uprchlíky přijmout. Víza vydaná před 5. květnem byla zpětně zneplatněna. Nakonec smělo poté, co loď zůstala poblíž břehů celých pět dnů, na Kubě vystoupit jen 29 pasažérů.

Jeden muž byl dopraven do nemocnice v Havaně poté, co se pokusil o sebevraždu. Dvaadvacet lidí vlastnilo platná americká víza, čtyři lidé byli občané Španělska a dva Kubánci.

Ostatní měli smůlu.

Miami na dohled, naděje žádná

Když viděl, že Kubánci neustoupí, vyrazil Schröder s lodí ke břehům Spojených států. Americká vláda dostala naléhavé žádosti o přijetí, několik jich obdržel i prezident Franklin Delano Roosevelt. Ani v Miami však loď nezískala povolení zakotvit. Kapitán se snažil pasažérům pomoci, aby se dostali na pobřeží, ale pobřežní stráž tyto odvážné a zoufalé pokusy znemožnila.

Uprchlíky následně odmítla i Kanada, ačkoliv se o pomoc Židům zasazovala část akademiků a duchovenstva. Tamní šéf imigračních záležitostí Frederick Blair zastával přísný protiimigrační přístup a brojil proti židovskému přistěhovalectví. O tom, aby nezasahoval, prý přesvědčil i tehdejšího kanadského premiéra Williama Lyona Mackenzie Kinga.

Loď, na které se podmínky dramaticky horšily, musela zamířit zpátky do Evropy. Schröder byl prý rozhodnut, že své pasažéry, z nichž se mnozí topili v slzách, zpátky do Německa rozhodně nedopraví.

Loď 17. června zakotvila v Antverpách. Nakonec se podařilo zajistit, že si její osazenstvo "rozebraly" Velká Británie, Nizozemsko, Belgie a také Francie. Šťastný konec však mnohým nebyl dopřán. Podle historiků 254 někdejších pasažérů parníku St. Louis zahynulo poté, co Nizozemsko, Belgii a Francii okupovalo nacistické Německo.

Spojené státy se za nepřijetí lodi oficiálně omluvily v roce 2012, Kanada prostřednictvím premiéra Justina Trudeaua toto gesto učinila teprve loni. O dramatické plavbě byla později napsána kniha a natočen film Pouť zatracených.

Kapitán Gustav Schröder přežil válku, zemřel v roce 1959 v 76 letech. Izrael mu posmrtně udělil titul Spravedlivý mezi národy.