Stagnace České republiky je podle Klause způsobena jak domácími, tak i zahraničními faktory. Mezi zásadní „zahraniční“ faktory patří právě centralistická a socialistická politická praxe Evropské unie, i když my sami si mnohdy nesmyslné směrnice ještě „vylepšíme“. Nicméně většina našeho práva, zhruba 80 procent, již tvoří jen transpozice směrnic EU.

Servilně podlézáme cizincům

 „Mechanismus vládnutí se u nás v průběhu času velmi zkomplikoval a zneprůhlednil. Zásadní zneprůhlednění se odvíjí od podřízenosti našich orgánů státní moci i správy rozhodnutím a směrnicím Evropské unie. Tvorba drtivé většiny legislativy a dalších norem je tak naprosto vzdálena možnosti demokratické kontroly našimi občany a vzhledem k mechanismům uvnitř EU i mimo reálné možnosti ovlivnění naší politickou reprezentací,“ píše Klaus.

Česká politická reprezentace a diplomacie podle něho bezmyšlenkovitě a servilně dělá, co po ní chtějí velmoci, i když to jde proti našim národním zájmům.

„Faktické, i když tiché a veřejně nediskutované předání rozhodování o našich domácích záležitostech do cizích rukou proto nikoho nevzrušuje. Že bychom mohli být sebevědomou suverénní zemí, snažit se spravovat si své věci sami a prosazovat své skutečné národní zájmy, to vůbec nikoho nenapadne. Zahraničněpolitické spory na politické a mediální scéně se vedou pouze o to, komu budeme více podléhat – zda Bruselu, Berlínu, Moskvě či Washingtonu,“ zlobí se exprezident a jeho spolupracovníci.

Obrovské náklady díky EU

Klaus připomněl, že například přímé náklady chemické směrnice REACH odhadl Svaz chemického průmyslu na sedm až 11 miliard korun. Ztraceno bylo 14 600 pracovních míst, přičemž náklady na krytí nezaměstnanosti mohou dosáhnout až 16 miliard.

Náklady na podporu obnovitelných zdrojů energie včetně fotovoltaiky jsou pro léta 2002 až 2040 odhadovány Energetickým regulačním úřadem na 1,3 bilionu korun v dnešních cenách. Připomeňme jen, že solární podnikání u nás vzniklo na základě boje EU proti globálnímu oteplování a požadavku Bruselu, aby ČR zvýšila podíl obnovitelných zdrojů energie.

Obrat od svobody k více regulacím nastal podle Klause s nástupem vlád ČSSD a vstupem do Evropské unie. Právě větší státní regulaci, ať už pochází z Bruselu, či od českých politiků, považuje Klaus za příčinu ekonomických potíží naší země.

Potřebujeme silný český kapitál

Evropské dotace napomáhají plýtvání, neefektivnímu hospodaření a především korupci. Lépe je dotace nemít, neboť pokřivují trh a živí také oblasti podnikání, které by se neuživily, mnohdy na úkor toho, co je jinak produktivní.

Podle Klause je nutné, aby byl v naší zemi silný český domácí kapitál, kterému záleží na budoucnosti a prosperitě naší země, politika investičních pobídek zahraničním firmám je lichá, protože ty v případě otřesů vždy své investice stáhnou. A především zisk plyne do zahraničí.

„Pokud zůstaneme hospodářstvím založeným na subdodávkách nadnárodním společnostem a nebudeme mít silné prosperující firmy s faktickým domicilem u nás, pokud nebude sílit silný český kapitál s primárními zájmy v naší zemi, nemůžeme doufat v žádný pozitivní obrat,“ upozorňuje Klaus.

Nejde ale jen o nesmyslné regulace. Ekonomika Česká republika je podle Klause navíc nezdravě závislá na exportu do EU a  eurozóny, které jsou ale ekonomické úpadku. Do EU vyvážíme více než 80 procent výrobků.

Evropská unie s postupující centralizací upadá

Velkým problémem je, že Česká republika se vyspělé průmyslové země stala pouze výrobnou pro součástky a investiční celky s největším ziskem z nich potom vyrábějí v zahraničí, především Němci.

V knize se pak na konkrétních číslech dokládá, jak Západ upadá morálně, politicky i ekonomicky. Například v roce 1980 tvořil podíl EU na světovém HDP 31,1 procenta, v roce 2011 již jen 19,9 procenta. Je to nazýváno „demisí Západu“ podobně jako americký paleokonzervativec Pat Buchanan píše o smrti Západu.

„Unifikace Evropy pod křídly paternalistického státu, neustálý přesun pravomocí z národních států do Bruselu se neukázaly být klíčem k úspěšnému rozvoji. Naopak vedly k dlouhodobému zpomalování ekonomiky, a to jak v celé Evropské unii, tak ještě více v eurozóně,“ píše exprezident.

Klaus na konkrétních číslech dokládá, že se vzrůstající centralizací ze strany Bruselu, rostlo HDP stále pomaleji a pomaleji. V letech 1950 až 1959 bylo tempo růstu reálného HDP dnešních zemí eurozóny 5,8 procenta, 1960 – 1969 4,3 procenta, 1970 až 1979 3,1 procenta, 1980 až 1989 2,4 procenta, 1990 až 2000 2,1 procenta, 2000 až 2009 1,1 procenta a 2010 až 2012 0,9 procenta.

Jako členové EU nemůžeme být konkurenceschopní

„Udržet si konkurenceschopnost bude při zátěži nákladných regulací plynoucích z členství v EU pro ČR téměř nemožné,“ říká Klaus. Ohrožením je i bankovní unie EU, neboť 93 procent aktiv v našich bankách drží matky ze zemí eurozóny.

K vytvoření politické unie a evropského státu podle Klause nedojde bez brutálního potlačení demokracie a EU svou svěrací kazajkou centralizace nyní zakládá na budoucí konflikty mezi evropskými národy, kterým jedna stejná velikost svěrací kazajky nepasuje.

V kontrastu proti úpadku Západu rychle rostou země typu BRICS. V roce 2012 rostl vyspělý svět v průměru 1,2 procentním tempem, zatímco takzvané rozvojové země tempem 5,1 procenta. Rozvojové země se na růstu světové ekonomiky budou podílet téměř třemi čtvrtinami.

EU je neproduktivní a likviduje demokracii

EU podle něho nemá právo tyto země kritizovat za potlačování demokracie, neboť sama EU demokracii potlačuje: „Evropa je v současnosti až na výjimky pomalu rostoucím, ne-li zcela stagnujícím kontinentem, charakterizovaným neproduktivním a nedemokratickým politickým a společenským systémem a modelem své vlastní integrace, který bez souhlasu Evropanů směřuje k politické unii. Je kontinentem, kde jsou pošlapávány hodnoty a tradice, které mu umožnily jeho staletí trvající vzestup.“

Podle Klause máme tři možnosti: 1) nedělat nic a pokračovat v současném úpadku, 2) snažit se EU změnit a ubránit se před nejhorším, jako jsou euro či bankovní unie, 3) vystoupit z EU.

Upozorňuje, že při případném vstupu do eurozóny budeme povinni ihned uhradit do záchranných fondů EU devět miliard korun a ručit částkou 225 miliard.

Co se týče možnosti číslo dvě, tak Klaus příliš nevěří, že by šlo EU nyní zreformovat. Úkolem aktuálním je postavit se proti přijetí eura, neboť musíme odmítnout, abychom dotovali krachující státy eurozóny, aby nám Brusel diktoval výši daní či určoval náš rozpočet. Eurozóna je totiž nyní úplně jiná, než do které jsme se zavázali vstoupit, stejně je i úplně jiná EU, než do které jsme vstoupili.

Členství v EU je překážkou rozvoje naší země. Vystupme

Pokud jde o orientaci na mimoevropské trhy, tak Klaus připomíná, že po roce 1989 jsme se také od RVHP rychle přeorientovali. V roce 1989 jsme na západ vyváželi 30 procent exportu a v roce 1992 již 64 procent.

„Naše členství v EU je základní překážkou, která brání jakémukoli smysluplnému pohybu vpřed. Je závažím, které nás pevně poutá k potápějícímu se kolosu, neschopnému reflexe a změny...Proto je nutné vypracovat strategii i taktiku našeho vystoupení z EU. Tato slova u nás i Evropě znějí stále přes všechny její evidentní neúspěchy jako svatokrádež a rouhání vyvolávající děs,“ píše Klaus.

Podle něho jsou nesmyslná strašení, že bychom se po vystoupení z EU stali izolovaným ostrovem.  I rozdělení Československa, včetně jeho měny, ukazuje, na relativně jednoduché opuštění federálního státu. „Vyjednat způsob a podmínky našeho vystoupení z EU je nepochybně racionálnější projekt, než doufat v prosazení radikálních změn, které bychom nutně potřebovali, na evropské úrovni,“ míní exprezident.

Knihu Česká republika na rozcestí, která se zabývá i mnoha dalšími palčivými problémy naší země, napsal Václav Klaus a kolektiv bezprostředních zaměstnanců i blízkých spolupracovníků institutu – Ladislav Jakl, Stanislava Janáčková, Václav Klaus, Marek Loužek, Jan Skopeček, Martin Slaný, Dušan Tříska, Otakar Vychodil a Jiří Weigl.