Dvaadvacetiletého podporučíka japonské armády Hiró Onodu vysadili koncem roku 1944 na filipínském ostrově Lubang. Bylo to na sklonku války, kdy Američané drtili japonské jednotky v Tichomoří. A bylo jen otázkou času, kdy obsadí Lubang.

Onoda a další vojáci vycvičení pro diverzní operace dostali rozkaz, aby strategický ostrov, který je vstupní branou do Manilského zálivu, neopouštěli, aby se ukryli v džungli, odtud útočili na Američany a vyčkávali na návrat japonské armády.

Do posledního muže a kokosu

V biografické knize Moje třicetiletá válka (Naše vojsko, 2008) Onoda píše, že major Jošimi Tanigučchi jim kladl na srdce, aby vydrželi za každou cenu, protože ostrov je klíčové místo pro to, aby Japonsko dobylo Filipíny zpět.

V knize Onoda cituje z rozkazu: "Nesmíte bezhlavě obětovat život, ani ho ukončit vlastní rukou. Musíte se držet, třeba i pět let. Určitě si pro vás přijdeme. Do té doby, i kdyby vám zůstal jen jediný voják, i kdybyste se museli živit jen kokosovými ořechy, budete bojovat dál."

Diverzní brigáda se rozdělila na malé čtyřčlenné skupiny. Onodův tým ještě před příchodem Američanů počátkem roku 1945 vyhodil do povětří molo v přístavu a přistávací plochu tamního letiště.

Avšak brzy nabrala válka rychlý spád. Američané 6. a 8. srpna svrhli na Hirošimu a Nagasaki atomové bomby a Japonsko 2. září kapitulovalo.

Onoda ve vojenské uniformě v roce 1944, kdy mu bylo 22 let | zdroj: Wikipedia Commons

Američané věděli o ukrytých vojácích. Začali proto nad lubangskou džunglí shazovat letáky. Oznamovali v nich japonskou kapitulaci a vyzývali vojáky, aby vyšli z džungle v kopcích a vzdali se jejich jednotkám.

Japonci uposlechli – až na skupinu, které velel Onoda. Mladý důstojník a jeho spolubojovníci nevěřili ani novinám, které jim Američané a později Filipínci zanechávali v džungli a v nichž se psalo o japonské kapitulaci i oslavách konce války. Vše pokládali za podvrh.

Falešná olympiáda?

Když se Američané z ostrova stáhli, zaměřili Onoda a spol. své záškodnické akce proti vesničanům, které pokládali za jejich spojence. Ničili jim pole a zásoby obilí.

Filipínská policie, vojsko i ozbrojení vesničané pořádali do džungle pátrací výpravy. Jenže speciální výcvik a hustá džungle umožnily Japoncům unikat.

Jeden ze členů skupiny v roce 1949 bez vědomí ostatních odešel a vzdal se. Ostatní však pokračovali v boji, byť jim Filipínci doručili dopisy od příbuzných s výzvami k návratu do nového mírového Japonska.

V roce 1954 byl v přestřelce zabit další člen skupiny. Zbývají dva – Hiró Onoda a vojín Kinšhičchi Kozuka– se stáhli hlouběji do džungle a útočili už jen zřídkakdy.

Za dalších deset let se Onoda ve vesnici na pobřeží zmocnil rádia. Vojáci v něm slyšeli japonské zprávy. Dozvěděl se o olympiádě v Tokiu. Považovali to však za léčku, za falešné vysílání.

Cestovatel Norio Suzuki v džungli s posledním japonským bojovníkem | zdroj: Wikipedia Commons

V přesvědčení, že válka neskončila, je utvrdily přelety vojenských letadel nad džunglí a vzdálené výbuchy. Jenže nebyla to válka, ale manévry filipínského letectva, které si zřídilo na Lubangu střelnici.

Nikdy se nevzdávej!

V roce 1972 hlídka vesničanů zastřelila Kozuku. Onoda, který z přestřelky vyvázl, zůstal v džungli osamocen.

V Japonsku vyvolala zpráva o ozbrojeném střetu vojáků neexistující imperiální armády s vesničany značnou pozornost. Oba vojáci byli v té době už několik let pokládáni (a úředně prohlášeni) za mrtvé.

Japonská diplomacie vyjednala pro Onodu, který se svými lidmi zabil tři desítky vesničanů, milost u filipínského prezidenta. Na Lubang přijelo několik Onodových příbuzných i bývalých spolužáků, aby ho přiměli k návratu. Nenalezli ho.

Uspěl až v roce 1974 pětadvacetiletý cestovatel Norio Suzuki. Mladík, který si dal za cíl "vypátrat Onodu, pandu a Yettiho", se vydal do ostrovní džungle a vykřikoval Onodovo jméno. Po čtyřech se dnech se před ním Hiró objevil.

Oba se spřátelili. Strávili spolu dva dny, během kterých Suzuki vyprávěl Onodovi o současném Japonsku a vyzýval ho k návratu. Onoda však namítal, že nemůže porušit rozkaz, který mu před 30 lety dal nadřízený.

Rozkaz, majore!

A tak v Japonsku vyhledali majora Tanigučiho, oblékli ho do staré imperiální uniformy, posadili do letadla a dovezli na Lubang. Tam major, který byl dávno v penzi a přivydělával si jako knihkupec, odříkal rozkaz, kterým Onodovi přikázal složil zbraně a vrátit se do Japonska.

Hiró Onoda v roce 2008 | zdroj: Judit Kawaguchi

Onoda poslechl, odevzdal pušky i pistole a do rukou filipínského prezidenta Marcose předal svůj meč. Pak se vydal na letiště. Do země vycházejícího slunce přiletěl jako hrdina. Oslavovali ho, natáčeli s ním rozhovory, zvali ho na přednášky.

Poslední japonský bojovník napsal biografii, v níž přiznal, že se "šíleně mýlil". Uznal, že byl pošetilý. Vysvětloval to tím, že měl mysl zatemněnou válkou. V knize však odhalil i svou válečnickou povahu, když napsal: "Muž by se nikdy neměl vzdávat. A já to nikdy neudělal."

V Japonsku však vydržel jen rok. Nedovedl se sžít s novou realitou. Země, do které se vrátil, byla jiná než ta, za kterou bojoval. Převládal v ní západní styl života, televize vysílala americké filmy.

Odjel do Brazílie, kde žil jeho bratr. Do rodné země se ale vrátil – v roce 1980. Založil síť vzdělávacích ústavů pro chlapce a přednášel o japonských hodnotách.

Yetti nenalezen

V roce 1966 přiletěl Onoda navštívit obyvatele ostrova Lubang. Omlouval se jim a vysvětloval své pochybení, když je pokládal za nepřátele. Rozdával dary, tamní škole věnoval deset tisíc dolarů.

A jeho objevitel Norio Suzuki? Plnil si své sny. Po Onodovi objevil na jihu Číny v divoké přírodě žijící pandy. Avšak při pátrání po sněžném muži v roce 1986 v Himalájích zahynul pod lavinou.