Putina, bývalého rozvědčíka nasazeného v Německu a v porevoluční éře šéfa tajné služby, jmenoval Jelcin premiérem v srpnu 1999 a už tehdy ho označil za svého nástupce. Protože to činil celkem pravidelně u mnoha mladších politiků, asi tomu tehdy málokdo věnoval pozornost. 31. prosince pronesl Boris Jelcin rezignační řeč, vníž vyzdvihl kvality "Vladimira Vladimiroviče" a předal mu moc. Již za tři měsíce, v březnu 2000, byl provizorní prezident Putin potvrzen ve všelidovém hlasování a vlády nad Ruskem se drží dodnes.

Putinovi příznivci zdůrazňují, že po rozkradených a chaotických 90. letech v Rusku opět zavládl pořádek a že tužší poměry ruku v ruce se silným sebevědomím Rusku prospívají daleko více, než opilecké projevy Borise Jelcina a zájmová politika jemu blízkých oligarchů.

I tak zůstává Jelcin symbolem svobodomyslné éry devadesátých let se všemi klady a zápory, jež tato veselá doba měla.

Boris Jelcin byl přitom původně stoupencem tvrdé linie. Někdejší komunistický aparátčík byl odstavený v půli osmdesátách let Gorbačovem. Tomu se pak pomstil převzetím moci v roce 1991 (ne zcela čistým způsobem). Jelcin proslul během svého prezidentování řadou neformálních výstupů. Rád na veřejnosti, mnohdy posilněn alkoholem, zpíval, tančil či dirigoval orchestr, případně bubnoval na pleše přítomných politiků. Po odchodu z Kremlu zůstal v ústraní, zemřel v roce 2007.

zdroj: Archiv