Dnes je úterý 20. dubna 2021., Svátek má Marcela
Počasí dnes 14°C Dešťové přeháňky

Nicolas, Alain, Marine a François aneb Francouzská prezidentská pohádka

Nicolas, Alain, Marine a François aneb Francouzská prezidentská pohádka
Spojenci i soupeři: Nicolas Sarkozy a Alain Juppé | zdroj: Profimedia

O víkendu proběhly sjezdy dvou klíčových francouzských opozičních partají: ultrapravicová Národní fronta se veze na vlně úspěchu (na jaře vyhrála volby do Evropského parlamentu) a potvrdila ve svém čele Marine Le Penovou (získala plných 100% hlasů), neogaullistická pravicová UMP zvolila svým předsedou exprezidenta Nicolase Sarkozyho a netrpělivě vyhlíží zářné zítřky. Se současným prezidentem Françoisem Hollandem, který je v polovině funkčního období, už nikdo nepočítá. Dokonce ani jeho vlastní socialisté.

Nicolas Sarkozy nebyl prvním prezidentem francouzské páté republiky, který neobhájil mandát: už v roce 1981 to dokázal Valéry Giscard d´Estaing, když prohrál s Françoisem Mitterandem. Bylo by však novum, kdyby prezident mandát neobhajoval vůbec. Tuto ústupovou cestu si však podle všeho pomalu připrvauje François Hollande.

Sarkozy po krátkém mezdobí v ústraní usiluje o politický comeback: v sobotu byl znovu zvolen do čela UMP, kterou pomáhal zakládat a již vedl už v letech 2004-2007 ještě jako ministr Chirakových vlád. Má přirozeně ambici složit reparát a v roce 2017 se do Elysejského paláce vrátit. Navzdory výsledkům svého nástupce to však nebude mít lehké. Už proto, že ve stranické volbě, jež měla být demonstrací jednoty, nakonec získal jenn 64% hlasů. Jeho vyzyvatal Bruno Le Maire získal 30% a za neformálního vítěze hlasování je tak označován i on. A za největšího krále sjezdu je pokládán expremiér Alain Juppé, který přitom ani nekandidoval.

V rámci pravicového bloku se v souvislosti s prezidentskou kandidaturou skloňují různá jména, jistou popularitu si drží Sarkozyho expremiér François Fillon a v průzkumech se objevuje také Nathalie Kosciuszko-Morizetová, řečená NKM. Atraktivní poslankyně a bývalá ministryně životního prostředí však na jaře prohrála souboj o post starostky Paříže a pro některé chudší voliče je její pověst dámičky z dobré rodiny pořád příliš.

Juppé. Alain Juppé

Poněkud překvapivě však řadu z průzkumů vede nově populární matador francouzské politiky, někdejší blízký spojenc Jacquese Chiraka Alain Juppé. Devětašedesátiletý starosta Bordeaux (město vede s krátkou přestávkou od roku 1995) byl v 80. a 90.letech Chirakovým zástupcem na pařížské radnici i ve vedení strany RPR (předchůdkyně UMP), v letech 1995-97 pak premiérem. I z Bordeaux pak znovu zasahoval do celostátní politiky a za Sarkozyho časů byl ministrem zahraničí a obrany. Jakkoli se – v procesu se Chirakem - musel zodpovídat ze zneužívání veřejných peněz pro stranické účely, byl odsouzen k podmínce a několik let nesměl vykonávat veřejné funkce, už je zase zpět. Letos obhájil křeslo starosty Bordeaux bez zaváhání hned v prvním kole. Nyní vede nejrůznější žebříčky popularity.

Pokud by se Juppé, o jehož prezidentské kandidatuře se naposledy vážně mluvilo asi před dvaceti lety, v roce 2017 stal prezidentem, šlo by o comeback desetiletí.

Případný střet se Sarkozym v primárkách by mohl dopadnout pro partaj nešťastným rozkolem, ale je možné, že oba muži dospějí k nějaké formě dohody. Koneckonců Juppé, o deset let starší, tahá díky své  současné popularitě za delší konec a se Sarkozym má dosud leckdo problém, nejen skalní voliči pravice.

Královna Marine

Zatímco Sarkozyho pravice přejímá pomalu drsnou protiimigrační rétoriku krajně pravicového tábora a posouvá se populistickým směrem, opačnou cestou se vydává nacionalistická Národní fronta (FN). Když Marine Le Penová převzala otěže vedení strany od svého otce, legendy krajní pravice Jean-Marie Le Pena, zbavila se řady kontroverzních figur přímo napojených na fašisty a sama ze stranického slovníku vyřadila třeba antisemitské projevy. Přebírá nyní nejen nespokojené voliče nejen od Sarkozyho, ale také nespokojence z řad levice. Je, jak říká její volební heslo, „jiným hlasem.“

A podle všeho by mohla v roce 2017 postoupit do druhého kola. To se sice v roce 2002 povedlo i jejímu otci, ale odpovědí byla drtivá porážka od Jacquese Chiraka v druhém kole. Tentokrá by ale Le Penová svedla vyrovnanější souboj a není vyloučeno ani její vítězství.

A co Hollande?

Zato od desíti k pěti si vede socialistický prezident François Hollande. Pověst pravého francouzského gentlemana drží svými četnými milostnými aférami a komplikovaným osobním životem, který notně zasahuje i do politiky. Jeho dlouholetou partnerkou byla Ségolène Royalová, významná socialistická politička a  neúspěšná prezidentská kandidátka z roku 2007, která se ve volbách 2012 – už po rozchodu - neváhala zapojit do kampaně proti Hollandovi („Vzpomenete si vůbec někdo na něco, co udělal nebo řekl François Hollande v posledních patnácti letech?“). Jeho aféru s herečkou Julií Gayetovou, za níž jezdil na mopedu a kvůli níž opustil tehdejší oficiální první dámu (přestože ne manželku) Valérii Trierweilerovou řešil nejen bulvární tisk.

Image tedy dobrá, s praktickou politikou je to horší. Levicoví voliči jsou zklamaní neplněním nereálných slibů a široké protisarkozyovské hnutí se poměrně rychle rozložilo. Hollande teď naznačuje, že možná v roce 2017 ani nebude kandidovat; koneckonců pokud by se konaly primárky, už teď má dle několika průzkumů i mezi svými – to jest mezi členy a příznivci Socialistické strany – podporu zhruba 15%. Předstihl by ho jak premiér Manuel Valls, tak starostka Lille Martine Aubryová, mluví se i o propuštěném ministrovi hoposdářství Arnaudu Montebourgovi, v průzkumech se na Hollanda dotahuje i jeho někdejší láska a matka jeho dětí Ségolène.

Popularita Vallse je přitom paradoxní: jako předseda vlády má přímou zodpovědnost za neúspěšnou politiku Hollandova kabinetu, navíc je zastáncem politiky tvrdé ruky a reprezentantem pravicového křídla socialistů; pokud levicovým voličům nevoní Hollande, neměl by jim vonět ani Valls. Ten ovšem působí razantně a je stále ještě pokládán za novou krev. Bez šancí na nominaci není ani přesvědčená socialistka Martine Aubryová, dlouholetá starostka Lille, někdejší generální sekretářka strany a v 90.letech ministryně práce v levicových vládách Édith Cressonové a Lionela Jospina. Aubryová už dvakrát primárky prohrála: nejprve s Royalovou, později s Hollandem; do trojlístku se Sarkozym a Juppém by se tato protřelá funkcionářka ovšem hodila dokonale.  

Zdroje:
Vlastní