Volby v sedmi pádech

1) Volby nebyly vítězstvím Babiše, průzkumy předpovídaly daleko vyšší čísla než dosáhl, navíc i v městech, kde vyhrál, zvítězil velmi těsně a spíše se dají čekat koalice proti němu. Babiš se stále veze na vlně popularity, zdatně manipuluje, ve vládě nedělá zásadní chyby, zkrátka ještě se nestačil "historicky znemožnit". Přesto se žádné prognózované vítězství na úrovni 30% s obrovským náskokem nekonalo. Hnutí ANO neroste v preferencích, a to ani přes mediální kobercový nálet, který se s neomezenými prostředky Agrofertu dělá velmi snadno. ANO získalo ve skutečnosti jen 6.5% hlasů oprávněných voličů!

2) Volby nejsou prohrou pro ČSSD. Jsou pod tlakem Babiše, ztratili některá krajská města (řekněme: vlastní blbostí), získali ale řadu měst okresních.

3) Volby jsou prohrou pro TOP 09 (ztratila polovinu mandátů!). Jakmile se od nich odpojí starostové, jsou v malých městech blízko nule, a dokonce prohráli i Prahu proti velmi nepřesvědčivé Babišově kandidátce vytažené včera z klobouku. Myslím, že pokud se chce TOPka dlouhodobě etablovat, musí provést zásadní výměnu: oba otcové zakladatelé ven, mladí schopní (Niedermeyer, Gazdík, Polčák, Langšádlová, Putnová…) do vedení. Opravdu se nedá žít dalších deset let z hesla "volte Karla".

4) ODS utekla z hrobníkovy lopaty. Strana ilustruje, že existuje mediální mýtus: médiemi vláčená bahnem, stále jen "JanoušekHrdličkaRittig", už se neví, jaké další posměšky ještě pro ni nebyly vymyšleny a použity, a ona kupodivu v městech, kde má dobré starosty, má velmi slušnou a hlavně trvalou podporu.

5) Volby jsou výhrou pro KDU-ČSL, i když ne tak triumfální, jak by se mohlo zdát podle počtu zastupitelů. Lidovci jsou totiž, hlavně na katolickém venkově, jedinou stranou, kde členství ve straně není na ostudu. De facto ale je většina jejich zvolených zastupitelů "nezávislých", jsou to lidé působící v malých obcích, na vesnicích, kde se stranická linie nepěstuje, kde se místo toho chodí do kostela. KDU-ČSL však je jediná ze starých stran, které Babiš nevzal hlasy.

6) Volby jsou velkým úspěchem pro Zelené a Piráty, kteří se navíc často spojili do koalice, místy i s lidovci či dalšími stranami. Pro Piráty to je první větší volební úspěch, pro Zelené to je posílení a jejich pozic, potvrzení tam, kde již mají zastupitele a kde dobře pracují.

7) Volby jsou prohrou pro KSČ. Překvapuje mě, že se tímto nikdo nezabýval: komunisté ztratili asi 700 mandátů, asi čtvrtinu celkového počtu – je to tuším jejich rekordní ztráta. Neviditelný je Okamura, neviditelní jsou Svobodní, neviditelní jsou SPOZ.

Na čí úkor bral Babiš?

To je zajímavá otázka. Komentátoři soudí, že hlavně pravici, ale já se domnívám, že právě tak silně komunistům, tedy že oněch "ukradených" 700 mandátů KSČM lze připsat Babišovi. Podívejte se totiž na severní Moravu, která bývala rudou baštou: tam, pro mnohého nečekaně, bodovalo právě ANO. Ukazuje se tak, že chudé kraje stále hlasují protestně, a vybírají si tedy z plejády protestních stran tu, se kterou "by už fakt mohlo být líp".

Krátká cesta od pozornosti k hlasu

Nejvýznamnějším rysem těchto voleb je nepochybně plejáda různých místních sdružení a hnutí, které šly do voleb a často v nich uspěly, a to i mimo vesnice, v menších, středních, ba i ve velkých městech. Mají jeden společný rys, v něčem společný i s Babišovým hnutím ANO: jejich kandidátky i samotná hnutí vznikly jen velmi krátce před volbami, během pár měsíců nebo i pár týdnů (!). Najednou, kde se vzali tu se vzali, se objevili kandidáti – lidé nikdy ve veřejné sféře (ať již ve "strukturách" nebo i v nevládkách) nepůsobili, města jsou polepena tisíci nových tváří v bílých košilích a stovkami hesel, jedno blbější než druhé. Přesto jim občané odevzdali stovky tisíc hlasů – jsou vlastně vítězi voleb. Tento jev lze charakterizovat následovně: stačí si získat vaši pozornost a už máme i váš hlas.

Je v pořádku a je skvělé, že si někdo získá vaši pozornost: ať už chytrými happeningy (Žít Brno) nebo masivními kampaněmi (ANO s podobně neznámými kandidáty v regionech). Už získat pozornost je v politice velká věc. Mělo by to znamenat zhruba následující: vážení, získali jste si mou pozornost, budu vás sledovat. Budu pečlivě sledovat, co příští čtyři roky děláte, jak jste aktivní, jak se vyjadřujete slovy i činy, například fundovanými analýzami a návrhy, působením občanských sdružení, přednáškami, besedami.  Čtyři roky je v životě demokracie velmi krátká doba: máte právě tuto dobu, abyste si mou pozornost udrželi a přetavili ji v moje rozhodnutí dát vám hlas.

Mělo by, ale neznamená. Český volič je netrpělivý a je vlastně i málo náročný, stačí mu málo. Stačí mu pár happeningů či, což je ještě horší, pár billboardů. V Brně zvítězil a kandidátem na primátora je nějaký pan Vokřál z ANO. Vsadím se, že před vylepením prvního billboardu (snad někdy v srpnu) odhadem 99,8% Brňanů nevědělo, že ve městě žije nějaký pan Vokřál. Ani ho znát nemohli, protože pracoval až do konce roku 2013 jako manažer nadnárodní společnosti v zahraničí (tedy působil zcela mimo domácí veřejnou správu), a až v červnu 2014 byl určen na volebního lídra v Brně. O čtyři měsíce později získal hlasy desítek tisíc Brňanů a je kandidátem na primátora číslo 1. Přitom samozřejmě nijak nerozporuju to, že by to mohl být skvělý brněnský primátor, klidně časem třeba i skvělý premiér – jenomže je to "primátor z klobouku", člověk, kterého Brňané z jeho činů neznají ani dnes. Vědí pouze, že má jméno, hlavu a na billboard se fotí v bílé košili s rozhaleným límečkem.

Jsem silně přesvědčen, že takto je to špatně, že se takto se do veřejné správy volit nemá a že, pokud toto nezměníme, budeme i za deset, dvacet let stejně zklamaní jako dnes. A je nepředstavitelné, že by se něco podobného mohlo stát třeba v Německu nebo ve Velké Británii. Tam je vystoupání na vysoké příčky naprosto pevně podmíněno tím, že si dotyčný získá ostruhy (a to doslova – musí uspět, nikoli si jen "odsedět roky") v nižších patrech politiky, a to od těch nejnižších, nejobyčejnějších. Tony Blair dřel řadu let, ještě při vlastním zaměstnání, protože to samozřejmě nebylo placené místo, v doslova "pouliční" politické práci v zapadlém koutě Británie, roznášením letáků a řečněním na schůzích pro pět důchodců. Dokonce několikrát ani nepostoupil na kandidátská místa, pak šplhal pomalu nahoru a trvalo mu patnáct let (!) než se stal šéfem strany a kandidátem na premiéra. I dnešní premiér David Cameron započal politickou práci v roce 1988 – a lídrem toryů se stal v roce 2006, o osmnáct let později, po osmnácti letech politické dřiny a prokazování schopností.

Jsme zkrátka nenároční, povrchní a stačí nám málo. Nepodrobujeme své okolí a ostatně ani ono nás, nežádáme po nikom mnoho, ani po nás není mnoho žádáno. Myslíme si, že "to všechno zvládneme", aniž si to předtím tvrdě nevydřeme, aniž předtím opravdu neukážeme, že jsme lepší než desítky a stovky ostatních. Myslíme si, že politika je jednoduchá, dá se dělat levou zadní a může ji dělat vlastně každý, pokud nekrade. A podobně soudíme i sami o sobě: myslíme si, že jsme výborní pracanti a odborníci, a když nám pak někdo ukazuje, že obdobný podnik ve Švýcarsku nebo Holandsku dosahuje trojnásobné efektivity, trojnásobné výkonnosti na zaměstnance, nevěříme tomu, případně se hledíme na něco vymluvit.

Tak jak jsme schopní odfláknout vlastní práci, odflákneme i volby – buď to hodíme někomu na základě povrchní třítýdenní znalosti ksichtu z billboardu, nebo k nim pro jistotu nejdeme vůbec: "však je to jedno, ne?". Ale v nadávání na poměry nepochybně patříme ke světové špičce.

Článek původně vyšel na webu Bloc.cz