Nadčasový humanismus je podle něj schopný vést lidstvo k trvale udržitelné a reprodukce schopné společnosti. S ParlamentnímiListy.cz si však Vlastimil Podracký povídal i o dalších oblastech - mimo jiné i o situaci v ÚSTRu.

Jak vnímáte současné politické dění v zemi? Domníváte se, že se nenachází někde na křižovatce, tak jak o tom hovoří mnozí další? A pokud ano, proč tomu tak podle Vás je?
Finanční krize odkryla daleko hlubší krizové jevy celé evropské civilizace. Jedním je zdlouhavá krize civilizační, spočívající ve fyzické degradaci evropských etnik. Především jde o vymírání, které má za následek málo mladých lidí a armádu starců, kteří si vymohli kdysi velké důchody a vyspělé, téměř bezplatné zdravotnictví. Každých deset let se náklady na zdravotnictví zvyšují na dvojnásobek, důchodců jsou dva miliony v desetimilionovém národě, a bude hůř. Také zdravotní problémy mladých lidí se generace od generace zvyšují. Je mnoho podobných nepříznivých trendů, možná méně viditelných. To se nemůže obejít bez následků v ekonomické oblasti.

Ano, ale potíže se zaznamenávají nejen u nás, ale i ve světě…
Tak a to je ten druhý problém, o kterém jsem chtěl hovořit. Je jím nezvládnutá globalizace. V uzavřeném státě se dříve totiž snadněji kontrolovaly zisky z podnikání a vymáhaly daně. Dnes otevřenými hranicemi uniká asi 100 miliard daní tím, že zisky se vyváží, ačkoliv byly pořízeny u nás a servis prováděl náš stát. Podobné je to s odchodem průmyslu do rozvojových států s daleko levnější pracovní sílou a dovoz výrobků z těchto zemí, což zvyšuje nezaměstnanost. Zatímco v uzavřeném státě bylo možné, aby z vyspělých technologií a vyšší produktivity práce měl stát svůj podíl, v otevřeném světě prostě peníze běhají světem a všechny ty obrovské zisky zůstávají téměř výlučně v soukromých rukou. Přitom na výzkumy moderních technologií mnohdy přispívají státy, ale nakonec zisky zůstávají v daňových rájích.

Jenže, jak z toho tedy ven? Náhradní společenský systém zatím stále asi neexistuje?
Tyto krizové jevy se nepřekonají jen tak snadno a chápu, že se mluví o nějaké změně, která by měla přijít a všechno vyřešit. Ale jak, to nikdo neví. Sliby zářných zítřků na dluh samozřejmě jsou jen populistickou rétorikou levicových „kouzelníků“. Každá taková řeč je viditelně nezodpovědná a podobá se zaříkávání voodoo, aby shůry něco samo od sebe spadlo. Když se někdo zeptá, kde na to vezmou, tak mají jen rétorické obraty a odsudky druhých, případně dehonestaci zodpovědných.

Hlavním obratem bude muset být nové úspornější myšlení, méně rozhazování, zajištění zaměstnání pro mladé a vyřešení globalizačních úniků daní. To prozatím. Řešení civilizační krize čeká na svůj velký obrat, na epochální změnu. Bez ní nemáme naději. Osobně jsem o tom mnohokrát referoval, naposledy ve své knize Nadčasový humanismus.

Stejně jak ve světě, tak i v Česku lidé stále hlasitěji kritizují poměry, nadávají a zlobí se v diskusích na internetu i v hospodách. Přesto otevřeně svůj nesouhlas s kroky vlády, které se jim nelíbí, u nás najevo nedají. Domníváte se, že to souvisí opravdu s naší českou mentalitou?
Cizinci často kritizují u nás jakousi přepolitizovanost. Prostě politických diskusí je až moc, méně už je politické práce. Lidé budou jen mluvit, ale do politických stran poctivě pracovat nepůjdou. Ono by se totiž ledacos vyřešilo, kdyby byly veliké politické strany a lidé v nich pracovali. To by byla potom ta opravdová demokracie, po které se volá.

Ale místo toho většina lidí jaksi spoléhá na druhé, na stát, na „někoho“, že všechno vyřeší. Myslím si, že to je určité plebejské myšlení podpořené zvykem z komunistického režimu, který lidem nedovolil se angažovat, umožnil ono skryté remcání, a na druhé straně z lidí sejmul zodpovědnost. Lidé možná vzpomínají na rajské doby komunistického režimu, kdy za ně druzí nesli zodpovědnost a od nich chtěli jen poslušnost. Takové paradigma bylo pohodlné. Dnes na to ale doplácíme.

Zmínil jste se o plebejském myšlení, což není u Vás poprvé. O Češích se také říká, že jsou národem lokajů, i když to mnozí těžce nesou. Vy jste před časem detailně rozebral, proč tomu tak s největší pravděpodobností není. Váš úsudek tímto směrem byl nakonec ale ještě ostřejší. Jak jste k těmto názorům dospěl? 
Lokaj je ten, který oddaně slouží svému pánu. Přitom se ani v hloubi mysli ke svému pánu kriticky nestaví. Lokajové jsou spíše Němci, kteří převzali pruskou mentalitu vojenské poslušnosti, což se projevilo neblaze oddanou službou Hitlerovi. Ale pro mladou generaci, zvláště na západě Německa, už to také neplatí. Čech se historicky vyvinul v jiného tvora - plebejce. Bude také sloužit pánům, ale ne oddaně, spíše bude svého pána neuznávat, bude jej podvádět a okrádat. Zvláště v totalitních režimech se to vyvinulo k dokonalosti. Toto smýšlení vyvěrá dnes do dalších postojů: Pokud pán není, musí se najít, dosadit „nahoru“, potom neuznávat a neustále na něj nadávat. Plebejec není nikdy vinen, vždy za všechno může nějaký pán.

Čím je to podle Vás dáno? Přece jen se tato naše povaha musela nějak vyvíjet?
Rozdíl oproti jiným národům je dán historickým chováním elit ke svým poddaným. Český národ prodělal zvláště složitý a unikátní vývoj. Strukturální komunikace byla přerušena po bitvě na Bílé hoře, kdy byly české elity zčásti vypovězeny a ostatní se s národem neztotožňovaly. Ztratil se dorozumívací jazyk. Nebyla shoda cílů. Chyběla malá šlechta, která hrála tak velkou úlohu v historii polského a uherského národa, a která mnohdy onu strukturální komunikaci prostředkovala. Šlechta byla považována za cizí a to i tehdy, když to tak zcela nebylo, nebylo jak komunikovat.

Dobře, ale mezitím překonal náš národ ještě poměrně dlouhé období. Podílelo se na tom i to, čím jsme nyní podle Vás charakterističtí?
Ta doba skutečně nepředstavuje období několika desetiletí. Pokud se vrátím tam, kde jsem v minulé odpovědi skončil a budu pokračovat, pak musím připomenout, že česká střední třída vzniklá z plebejců v době svobodného podnikání, přijala tehdy ideje prostého lidu a intelektuálně zhodnotila vše, čím se tento lid po Bílé hoře vyznačoval: Odporem k nadřízeným cizím aristokratům, odporem ke vnucenému katolickému náboženství, odporem k císařství, které bělohorskou katastrofu způsobilo.

V náboženské oblasti to znamenalo neuznání církevních autorit. Protože k přijetí předbělohorských evangelických náboženských konfesí nebyla chuť (znamenalo by to velký zásah do života), spěl vývoj spíše k náboženské vlažnosti a připravoval se převažující ateistický ideový názor. Odpor se projevoval hlavně v boji za větší demokracii, kterou každá střední třída vždy potřebuje a prosazuje, a tím vlastně se snaží o svoje větší politické uplatnění. V české oblasti to byl zároveň i národní boj, neboť střední třída byla česká a nadřízené orgány německé. Tímto bojem bylo vyplněno celé devatenácté století až do první světové války.

A pak přišel nějaký další zlom?
České elity měly v té době lidový charakter, na rozdíl od jiných národů, které neztratily historické elity. Proto se též český národ choval spíše demokraticky, nezasloužené autority neuznával, v době nástupu totalitních režimů byl ve střední Evropě snad jediným demokratickým národem. V podstatě se podobal americkému národu, který také vznikl z vyděděnců a vyhnanců.

Nicméně změnila to situace po roce 1938, kdy nacisté vyvraždili cíleně velkou část elit, což bylo 60 tisíc nejlepších našich lidí, komunisté pak mnoho dalších přiměli po válce k emigraci a zbytek donutili k práci v dolech a kotelnách. Proto je dnes těchto elit poskrovnu. A vznik nových je ovšem na dlouhou dobu a v současné době morálního marasmu je otázka, jaká morální pravidla přijmou a zda vůbec práci pro blaho národa budou považovat za svoje poslání, jako elity někdejší. Proto plebejství stále převažuje a politikové si plebejce předchází sliby takového charakteru, na které slyší. Nikdo si nedovolí je kritizovat, jak to činily někdejší elity – například Masaryk. 

Historické souvislosti je pro rozpoznání jevů ve společnosti důležité znát. Jak vnímáte nyní například současný vývoj kolem Ústavu pro studium totalitních režimů? Proč tam dochází k tak vyostřenému jednání a střetům mezi jednotlivými skupinami?  Pokud ten vývoj sledujete bedlivě, která strana je dle Vašeho mínění přesvědčivější?
Nevidím do zákulisí, nicméně si myslím, že jde o to, aby v ÚSTR mimo antikomunistů ještě rozhodovali lidé ke komunistickému režimu smířlivější. Nastupující levice chce svojí zvyšující se politickou mocí zlepšit obraz komunistického režimu, což je i v případě sociálních demokratů pochopitelné z ideových důvodů. Jako příklad bych uvedl třeba obraz bezplatného zdravotnictví.

Je to otázka zásadního poslání ÚSTR. Co má dělat? Je to historický ústav nestranně evidující minulé dění, jakých máme v republice dost, nebo ústav mající za úkol zjistit příčiny totalit, což už je zcela speciální poslání? K tomu je asi potřeba lidí ke komunistickému a nacistickému režimu kritických. Proto si myslím, že změny v ÚSTR jsou vedeny tento záměr zmařit, udělat ÚSTR v lepším případě nezávislým historickým ústavem, v horším kolbištěm ideových sporů a tahanic o využití vnější fasády k politickým cílům.

Jinak si ale myslím, že obava ze zveřejnění osobních údajů u inkriminovaných osob je už dnes v pozadí, pokud bylo možno informace zjistit, již se tak určitě stalo.