Dva diplomaté odešli v nedávné minulosti od soudu s osvobozujícími rozsudky- bývalý velvyslanec v Austrálii a exministr Fischerovy vlády Juraj Chmiel již pravomocně, dlouholetý diplomat Milan Sedláček prozatím v první instanci. Případy obou jsou velmi podobné, a to i skutkovou podstatou- údajnými hospodářskými delikty. Oba byli ministrem Schwarzenbegrem zašlapáni s příkladnou důkladností.

O kauze píše publicista Petr Štěpánek. Podle něj se zbabělý exministr zahraničí neuměl postavit za své lidi, nebo možná ani nechtěl. Rovnou je vyhodil, ačkoliv v jiných případech, třeba při obvinění pražského primátora z jeho strany Tomáše Hudečka, rozčíleně hovořil o vykonstruovaném procesu na objednávku.

Ke zmíněným kauzám si neodpustil poznámku Petr Hájek, šéfredaktor Protiproudu, který celou kauzu sledoval z pozice vicekancléře prezidenta Václava Klause. Podle jeho pohledu zevnitř státní správy totiž rozhodně nešlo jen o to, že by se ministr zahraniční svých podřízených nezastal. Naopak po nich velmi systematicky šel.

Hájek doplňuje historický kontext celé kauzy. V roce 2009 musel Karel Schwarzenberg po pádu Topolánkovy opustit Černínský palác. Vystřídal jej Jan Kohout a zkušeného diplomata Milana Sedláčka si vybral za generálního sekretáře ministerstva. Další diplomat Juraj Chmiel v této vládě působil jako ministr pro evropské záležitosti. Po volbách v roce 2010 se však Schwarzenberg na zamini triumfálně vrátil a začal úřad systematicky čistit od všech Kohoutových lidí.

Generální sekretář Sedláček navíc během svého působení měl odhalit chystaný „tunel“ Schwarzenbergových lidí v IT zakázkách, a proto byl vyloženě nenáviděn. Byl stažen z diplomatické mise v Thajsku, přímo na ministerstvu bylo proti němu iniciováno obvinění z hospodářské kriminality a následně byl z ministerstva okamžitě vyhozen, ačkoliv obvykle se v podobných případech ctí presumpce neviny a zaměstnanci jsou do vyřešení případu ponecháváni v zaměstnaneckém poměru, obvykle na neplacené dovolené.

Následovalo mnohaleté martyrium s vyšetřovateli a soudci, profesní likvidace a zničený život. „Je to poučný příběh. Brutální a cynický. Skvěle ilustruje charakterové dispozice „věčného“ ministra zahraničí K.S, kterému nade vše vždy záleželo na „lidských právech“. Pokud nešlo o práva těch, kterým chtěl zakroutit krkem,“ poznamenává k tomu Petr Hájek.