zvyky

Oheň je jedním z našich nejstarších společníků. Přes všechny technologické vymoženosti dnešní doby zůstává něčím, co nás přitahuje stejně jako kdysi. Ať už hoří svíčka, krb nebo táborák, díváme se do plamenů, jako bychom v nich chtěli něco zahlédnout. Odkud pochází naše hluboká fascinace ohněm, co nám plameny šeptají  a proč se toho nikdy nedokážeme nabažit?

Vypijete s pilulkou sotva lok vody? Nebo si ji dáte rovnou nasucho? Možná se budete divit, ale právě takto nevinně vypadající zlozvyky mohou snížit účinnost léků- a někdy dokonce ohrozit zdraví. Češi nejsou v zapíjení léků zrovna příkladní.

Znáte tato dubnová jména, která nejsou jen církevními připomínkami, ale také hluboko zakořeněnými symboly jara, úrody a přírodních změn? Poznejte světce, kteří kdysi stáli nejen u zrodu víry, ale také u rozkvětu polí, sadů a pastvin. Naši předci právě k těmto dnům vzhlíželi s nadějí i respektem, a jejich moudrost nám zůstala zachována v pranostikách.

Jednou sundáte roušky, přesto nebudete žít jako dřív...

Na mnoha místech Česka se ve středu večer rozhoří tradiční ohně, které lidé zapalují na filipojakubskou noc. Jinde se jí říká noc Valpuržina podle mladší křesťanské tradice. Lidé by měli dávat pozor, aby při pálení čarodějnic nevznikl požár. Hasiči evidují zvýšený počet požárů v posledním dubnovém dni.

Na západě Mongolska žije zřejmě vůbec poslední komunita orlích lovců na světě. Jde o kazašské rodiny, které původně migrovaly mezi Kazachstánem, Mongolskem a Ruskem a po pádu režimu se usadily na mongolském území. Na rozdíl od Kazachů, kteří žijí ve své vlasti a lov s orly zachovávají pouze jako turistickou atrakci, kazašské rodiny na mongolském území využívají tento způsob lovu, protože je to neodmyslitelnou součástí jejich kultury.