věda a poznání

Neuplynul ani týden od zveřejnění objevu jednoho z našich nejdávnějších příbuzných a paleontologové publikovali na stránkách prestižního časopisu Nature další průlomový objev odhalující roušku tajemství nad ranou evolucí zvířat. Nalezené zkameněliny tentokrát nepatří do příbuzenstva našich bezprostředních předků. To ovšem neznamená, že by nebyly zajímavé. Právě naopak. Veskrze nečekaným směrem totiž mění naše představy o prvních měkkýších.

Každý, kdo se v životě pořádně opil, to dobře zná. Když máte kocovinu, rozhodně netoužíte po jogurtu s müsli nebo celozrnné housce, ale po pořádné porci mastných hranolek, smažáčku či pizze. Napadlo vás někdy, proč to tak vlastně je? Britští vědci tvrdí, že na to přišli. 

Určitě jste si již mnohokrát posteskli, o kolik hůř chutnají zimní rajčata v porovnání s těmi letními. Dlouhý transport z teplejších krajů si vybírá svou daň, nemluvě o skladování, které často nemusí být ideální. Dlouhá doba od sklizně na stůl navíc vede k přednostnímu výběru variet s tuhou slupkou, které lépe odolají otlačení, a to bez ohledu na jejich další vlastnosti. Zkrátka, rajčata v zimních měsících nestojí za nic.

Jak spolu komunikují vorvani? Jejich "řeč" se snaží rozluštit François Sarano, spolupracovník legendárního oceánografa Jacquese-Yvese Cousteaua.

Zárodečný vývin ptáků se stal jedním ze základů moderní embryologie. Stádia, kterými prochází embryo slepice, jsou prozkoumaná stejně, ne-li lépe než obdobná stadia člověka. Embryonální vývoj dinosaurů, jejichž jedinou přežívající linií moderní ptáci jsou, je ovšem záhadou.

Na naší planetě se můžeme setkat s nejrozmanitějšími přírodními útvary. Většina těchto pozoruhodností – ať už mají základ v činnosti země, větru, vody, nebo živých organismů – má však jednoduché a většinou prozaické vysvětlení. Jen několik z nich pořád svému objasnění vzdoruje. Mezi tyto záhadné útvary můžeme zařadit i Namibijské vílí kruhy – několik jednotek až desítek centimetrů široké kruhy holé zeminy obklopené útlým pruhem zeleně, které se opakují na ploše stovek kilometrů čtverečních. 

Všichni živí obyvatelé naší planety sdílejí společného předka, který obýval horké vody dávné Země zhruba před čtyřmi miliardami let. Na nejhlubší úrovni potom můžeme dnešní pozemské organismy – jeho potomky – rozdělit do tří hlavních skupin. 

Schopnost echolokace neboli orientace v prostoru pomocí zvukových vln je bezpochyby jedním z vrcholů živočišné evoluce. Její nejrozvinutější formou se mohou chlubit kytovci a netopýři, s určitými základy se ale můžeme setkat také u některých ptáků, rejsků a dalších drobných savců. Člověk má v tomto ohledu smůlu. Ať už jitří toto "vidění pomocí sluchu" naši fantazii sebevíc, žádný z našich smyslů se mu ani neblíží.