příroda

Vyšetřovatelé z jihoafrické provincie Mpumalanga sousedící s Krugerovým národním parkem se mohou pochlubit stoprocentní objasnitelností vražd. Používají k tomu nejmodernější techniku a pro jejich práci je důležité hlavně řádné ohledání ostatků hlavně a sběr důkazů, zejména pak DNA. Nepátrají však po vrazích lidských obětí, ale po pytlácích, kteří zabíjejí nosorožce. Počet zabitých nosorožců v JAR totiž každoročně výrazně roste a vyšetřování si tak žádá postupy obdobné jako u lidských vražd.

Chrt je ve Španělsku oblíbeným psem, který lovcům pomáhá při honu na králíky. Na jedné straně je to vynikající pomocník, na druhé straně, pokud přestane být užitečný, lovci psa bez milosti zabijí. Ochránci zvířat se už léta proti této praktice bouří. 

Lidstvo už od svých skromných počátků ovlivňuje všechna prostředí, do kterých vkročí. Jedním z důsledků této činnosti je, že přímo i nepřímo usměrňuje selekční tlaky působící na místní organismy. Ať už cíleně, jako například při šlechtění, nebo zcela neúmyslně tak usměrňuje jejich evoluci. Třeba intenzivní lov slonů pro kly má za následek jejich zmenšování a přibývání jedinců postrádajících kly úplně. Podobně vytváří nadměrný rybolov tlak na zmenšování těl lovných druhů a urychlení jejich vývoje.

Že klokani žijí ve volné přírodě jen v Austrálii? Francouzi z jihozápadního okolí Paříže by s tím nesouhlasili, potkat klokana pro ně není žádné překvapení. A nemusí za nimi ani chodit do zoo, už zhruba čtyřicet let žijí volně v lesíku v okolí městečka Emancé. Staví si zde pelíšky, potravu hledají v místním v podrostu a houštinách. A zima? Ta jim nevadí, ze zoo, odkud v 70. letech utekli, na ni byli zvyklí. 

Fenomén parazitismu není v přírodě žádnou výjimkou. Dokonce je možné, že se získáváním energie a živin na úkor jiného organismu při jejich dlouhodobém soužití živí většina pozemských druhů. Jeden typ parazitického vztahu však ani dnes svou až hororovou makabrózností nepřestává uchvacovat fantazii laiků i odborníků. Jde o parazitoidy, organismy, jejichž potomstvo se vyvíjí v úzkém soužití s hostiteli, přičemž je pomalu zabíjí až do konečného pozření. 

Jen co bude zregulujeme volný pohyb psů po ulicích, bude třeba něco udělat s volně pobíhajícími dětmi a důchodci, kteří na lavičkách zabírají místo kompostérům, poeziomatům a dalším vysoce interurbanistickým záležitostem. 

Nebyli sice prvními živými tvory ve vesmíru, ale jako první se vrátili na Zemi živí. Psi Belka a Strelka odstartovali do kosmu 19. srpna 1960. Na palubě Sputniku 5 ale nebyli sami. Doprovázeli je i jiná zvířata: králík, asi čtyřicet myší, dva potkani, mouchy a spousta rostlin. Vycpaná těla obou psů jsou vystavena v muzeu kosmonautiky. 

Každý, kdo někdy viděl kočku, ví, jak se její oči liší od našich. V noci si asi všimneme nejdříve tapetum lucidum, vrstvy odrážející světlo a usnadňující vidění za šera. Ve dne je ovšem daleko nápadnější jejich tvar. Na rozdíl od lidských se se totiž kočičí zornice díky speciálním přídatným svalům stahují do úzké svislé škvírky. Mezi zvířaty ale nejsou žádnou výjimkou. Podobné "výstřelky" mezi obratlovci nalezneme nečekaně často. Důvod těchto odlišností ale překvapivě zůstával až donedávna záhadou.