Finanční prostředky vždy hrály ve volebních kampaních v USA značnou roli. Existovaly však limity, které jasně určovaly maximální velikost individuálního příspěvku. Zároveň nebylo možné, aby do volebních kampaní přímo vstupovaly korporace nebo odbory. Systém byl relativně transparentně regulován tak, aby nedocházelo k excesům, které by předvolební proces zúžily na souboj peněz vynaložených na kampaň. To už ale neplatí.

Začali s tím demokraté

Od druhé poloviny 70. let narůstaly v USA snahy pozměnit systém financování volebních kampaní a otevřít tak zadní vrátka penězovodům nejrůznějších skupin, organizací či jednotlivců. První velký zásah přišel během vlády Billa Clintona. Reformní zákon z počátku 90. let umožnil politickým stranám přijímat libovolně velké příspěvky korporací, odborů a fyzických osob. Šlo o takzvané "měkké peníze".

Nejvyšší soud kromě toho zrušil opatření, díky kterému měly jednotlivé politické strany uložen finanční limit na podporu jednotlivých kandidátů. Tím se otevřela možnost neomezeně podporovat kampaně jednotlivých kandidátů politickými stranami. Objem měkkých peněz na začátku Clintonovy éry představoval 100 milionů dolarů u obou hlavních politických stran. Při volební kampani o osm let později už republikáni a demokraté utratili skoro 450 milionů amerických dolarů.

Bobtnající finanční obnosy se během vlády George W. Bushe pokusila omezit senátorská dvojice John McCain a Russ Feingold. Výsledný zákon však bylo možné obejít s pomocí neziskových a speciálních organizací. Do kampaní tak dál vesele tekly horentní obnosy. 

Novodobá svoboda slova - svoboda zaplatit si volby

Vše změnilo v roce 2010 rozhodnutí nejvyššího soudu, který označil limity uvalené na korporátní a odborový sektor za protiústavní. Porušovaly totiž svobodu slova, jak ji deklaruje 1. článek americké ústavy. V praxi to znamená, že organizacím jsou přiznávána lidská práva. Posledním hřebíčkem do rakve regulovaného financování voleb byl letošní verdikt nejvyššího soudu, který konstatoval, že 1. článku odporuje prakticky jakékoli omezování individuálních příspěvků. Jednotlivec tak v současné obě smí přispět na předvolební kampaň i stovkami milionů dolarů.

Ve Spojených státech žije několik set lidí, kteří tuto svobodu slova mohou v praxi vykonávat. Hrstce ultrabohatých miliardářů se přezdívá 0,01 procent. V 19. století pro skupinu průmyslníků a bankéřů, kteří neváhali vykořisťovat, jen aby nashromáždili větší a větší bohatství, existoval pojem "kriminální baron". Tento termín se po více než sto letech vrátil do běžného amerického slovníku a právě deregulovaný systém financování volebních kampaní je jedním ze dvou důvodů, proč se tak stalo.

Baroni ze staré školy

V USA slovo baron vždy platilo spíše za urážku - aristokracie je totiž v přímém rozporu s takzvaným americkým duchem. Obdobně na tom byl i institut děděného, rodinného majetku, Spojené státy přece prosluly jako země, kde se člověk mohl na milionáře vypracovat od píky. Průmyslová revoluce a hospodářsko-politický rozmach umožnily vznik prvních self-made milionářů, jakými byli John Astor nebo Cornelius Vanderbildt.

Postupně tak v USA vznikly bohaté a mocné rodinné klany. Boháči ze staré školy se ale od těch současných značně lišili. Jejich podniky a banky byly na státu relativně nezávislé. Průmyslníci, železničáři či ropní magnáti byli proti zásahům a regulacím správy jednotlivých států a federální vlády. Sami se však považovali za schopnou elitu, která dokázala "utvářet stát dle své vůle".

Baronům se tak postupem času povedlo vybudovat až nezdravý politický vliv, který mimo jiné přispěl ke krachu na finanční burze ve 30. letech. Administrativa Franklina Roosevelta vliv průmyslového a finančního sektoru částečně omezila, spíš ho ale více naklonila vůči státu. V poválečných letech nebývalého hospodářského růstu prosperovala společně s korporacemi i značná část americké společnosti a rozdíly mezi jednotlivými občany se nezdály být až tak vysoké. Postupná deregulace, daňové úlevy a speciální výhody umožnily růst dnešní generaci ultrabohatých baronů, kteří operují na značně jiných principech a mají i jiné zájmy.

Socialismus pro miliardáře, kapitalismus pro ostatní

Běžní podnikatelé musí i ve Spojených státech dodržovat poměrně tvrdá pravidla. Megakorporace ale mají díky zákonodárcům značné množství výhod a možností, jak se jim vyhnout. Stejně tak banky či různé finanční instituce jsou díky státu takřka pojištěny proti krachu.

Nejvýrazněji se to projevilo v podobě státní intervence v období finanční krize v roce 2008. Barony tehdy zachránila více než bilionová injekce. Soudobí magnáti jsou na rozdíl od svých předchůdců z 19. století na politice mnohdy plně závislí. Běžní Američané však luxus ochranné ruky státu nemají.

Když se megakapitál dá dohromady s deregulací volebních nákladů

Spojíme-li enormní prostředky a volnou ruku při financování kampaní, vznikne kombinace, která z demokratické soutěže dělá přetahovanou pár stovek (v praxi spíše desítek) miliardářů. Symbolem propojení korporátních miliard a politického procesu jsou bratři Charles a David Kochovi. Spolumajitelé druhé největší soukromé společnosti v USA disponují majetkem o velikosti 80 miliard dolarů.

Investice v řádech stovek milionů dolarů je pro ně nejen možná, ale více než výhodná. To samé platí pro další ultrabohaté Američany, jakými jsou casinový magnát Sheldon Adelson, rodina Waltonových (Walmart) či šéfové hedgeových fondů John Paulson a Steven Cohen. Všichni zmínění už podpořili letošní kandidáty a nejrůznější politické aparáty desítkami až stovkami milionů dolarů. Společné mají také to, že peníze věnují především republikánským kandidátům. Republikáni přitom v současné době kontrolují Sněmovnou reprezentantů a po úterních volbách se očekává, že ovládnou i Senát.

Legálně zkorumpované volby a zaplacený Kongres

Zkrátka ale nepřicházejí ani demokratičtí kandidáti. Skupina baronů si tak pojišťuje obě hlavní politické frakce. Velké peníze de facto eliminují možnost kandidovat komukoli, kdo na kampaň nemá miliony dolarů. Kandidát, který je přijal, se vůči mecenáši pochopitelně zavazuje. V praxi to roztáčí spirálu velkých peněz a jejich vlivu na zákonodárce, kteří zároveň tvoří legislativu, z níž korporátní kapitál profituje. Politická soutěž tak plně ustupuje soukromým zájmům a přáním úzké skupiny lidí.

Americká většinová společnost na tom tratí. Bratři Kochovi jsou největšími znečišťovateli životního prostředí v USA. Regulace znečišťování by je mohla stát miliardu a více – co je oproti tomu pár set milionů? Řetězce jako Walmart či McDonald's platí statisícům zaměstnanců minimální mzdu. V případě, že by Kongres odhlasoval její navýšení, přijdou o část profitu. Své zájmy má jak bankovní sektor, tak i výrobci zelených technologií, kteří podporují naopak demokraty. Demokratiční zákonodárci jim za pomocí různých lobbistických skupin následně odhlasují miliardové státní dotace. A přesně o to se v úterních volbách hraje.

Tristní je, že odvěká touha elit "utvářet stát dle své vůle" je dnes u některých baronů tak silná, že ovlivňují i zákony týkající se práv žen, vzdělávacího systému nebo zdravotnictví. Spojené státy se tak začínají měnit v oligarchii. Volby v roce 2010 vyšly na 3,6 miliard dolarů, letošní stojí kolem 8 miliard. Budoucí možný kandidát na prezidenta senátor Bernie Sanders ze státu Vermont, který proti systému zkorumpovaného systému dlouhodobě bojuje, tvrdí, že jen bratři Kochové za prezidentskou kampaň v roce 2016 utratí miliardu dolarů. 

Jak je to tedy s americkou demokracií?

Přes alarmující tendenci oligarchizace na federální úrovni, Spojené státy zůstávají jednou z nejsvobodnějších zemí světa alespoň tedy na osobní úrovni. Také volby na nižších úrovních nejsou lobbistickými penězi až tak ovlivněny a rozhodují u nich spíše osobní preference. Amerika je sice mladá země, ale v porovnání se světem má staré demokratické kořeny, které nelze snadno překopat. Skutečností ovšem zůstává, že určité skupině lidí se to začíná pomalu dařit.