Vlajky na důležitých budovách v Británii byly spuštěny na půl žerdi a bylo oznámeno období státního smutku.

Oficiální prohlášení Buckinghamského paláce uvádí: „Její Veličenstvo královna s hlubokým zármutkem oznámila smrt svého milovaného manžela, Jeho královské výsosti, prince Phillipa, vévody z Edinburghu. Jeho královská výsost dnes ráno pokojně zemřela na zámku Windsor.“

Podle serveru The Guardian byl právě princ Phillip jediným člověkem na světě, kdo mohl ke královně přistupovat jednoduše jako ke druhé lidské bytosti.

Zdravotní stav prince Phillipa se v poslední době zhoršoval. Když v květnu 2017 oznamoval, že odstupuje z vykonávání královských povinností, žertoval o tom, že už nemůže vstát. Od té doby se na veřejnosti objevoval jen zřídka, většinu času trávil na panství královny v Norfolku, i když se s ní přestěhoval na zámek Windsor během období pandemie. 

Vévoda byl manželem královny Alžběty II. po 73 let. Podle zpravodajského serveru BBC mu patří titul nejdéle sloužícího královského chotě v historii země. Ještě než mu bylo 90 let, věnoval se celé řadě veřejných aktivit včetně charity. Cestoval po celé zemi a podporoval královnu při státnických událostech i královských návštěvách.

I přes zdravotní problémy byl veřejně aktivní až do roku 2017, poté v 96 letech odešel do důchodu od královských povinností a občas vystupoval na podporu královny na větších událostech.

O pohřbu vévody Phillipa nebyly uveřejněny žádné oficiální podrobnosti. Je ale jasné, že mu bude podle jeho přání poskytnut spíše královský pohřeb než ten státní.

Sloužit královně

Phillip, princ z Řecka a Dánska, se narodil na ostrově Korfu v roce 1921. Byl synem řeckého prince Andrewa, důstojníka řecké armády, a princezny Alice z Battenbergu. Jeho babička z matčiny strany byla vnučkou britské královny Viktorie. Jeho rodina musela uprchnout poté, co byl jeho otec obviněn z velezrady v důsledku porážky Řeků Turky. Byli evakuováni britskou válečnou lodí, přičemž rok starý Phillip byl schovaný v provizorní postýlce vyrobené z oranžové krabice.

Ve věku 18 let se přidal ke královskému námořnictvu. Jako voják se účastnil druhé světové války, a to v Indickém oceánu a ve Středomoří. Cenili si ho za statečnost. Jednou sám sebe popsal jako „diskreditovaného balkánského prince bez zásluh“, přitom ale hrál klíčovou roli ve vývoji podoby moderní monarchie v Británii.

Philip se s Alžbětou II. oženil v roce 1947, pět let poté, co se stala královnou | zdroj: Profimedia

Roku 1947 se vzdal svých řeckých a dánských královských titulů, přijal příjmení Mountbatten a před sňatkem s tehdy ještě princeznou Alžbětou se stal britským občanem. Vzdal se i své kariéry u námořnictva, aby podpořil svou ženu v roli panovnice. V počátcích jejich manželství musel princ Phillip čelit mnoha překážkám, bez peněz i titulu ho často vnímali jako trochu „pod úroveň“ královny Alžběty. Dvořané ho viděli jako outsidera. Ale podařilo se mu předsudky překonat a ve své pozici měl velkou důvěru britské královny.

„Je to někdo, kdo komplimenty nepřijímá snadno. Ale jednoduše byl a zůstává mou silou po všechny ty roky, a já a naše celá rodina a tato země mu dluží dluh mnohem větší, než by si kdy nárokoval nebo než si kdy my uvědomíme,“ řekla královna Alžběta II., když slavili zlaté výročí své svatby roku 1997.

Jejich svatba byla první velkou státnickou událostí po konci druhé světové války. Královna popsala prince Phillipa jako svou „stálou sílu a podporu“. Měli spolu čtyři děti - Charlese, Annu, Andrewa a Edwarda, a také osm vnoučat a deset pravnoučat. Princ Phillip rád hrál pólo, byl kvalifikovaným pilotem a námořníkem.

Sám sebe viděl Phillip jako moderní prvek v britské monarchii, ale byl také známý pro své přímočaré názory. Podporoval více než 800 různých charitativních organizací a zaměřoval se na ochranu přírody, technologie i sport. V roce 1956 vytvořil také podpůrné schéma (Duke of Edinburgh Award) pro nadějné mladé lidi.

Královská rodina před letním sídlem, zámkem Balmoral | zdroj: Profimedia

Zajímal se o náboženství i ochranu přírody, přestože na oficiální návštěvě Indie roku 1961 zastřelil obrovského tygra. Ve stejném roce se stal prezidentem Světového fondu na ochranu přírody v UK (World Wildlife Fund UK).

Ačkoliv nikdy oficiálně neobdržel titul „královského chotě“, své královské povinnosti vykonával neúnavně, vzdal se slibné kariéry u námořnictva kvůli roli, která od něj vyžadovala, aby kráčel několik stop za svou manželkou. Poté, co se takto rozhodl, se zcela ponořil do života vedle panovnice a utvářel jedinečnou podobu této veřejné role. Byl nejaktivnějším členem královské rodiny.

„Co si o tom asi myslí Phillip?“

V tisku se mu často dostávala jen malého uznání, částečně také proto, že neměl úplně pozitivní vztah s médii, píše The Guardian. Jednou řekl bývalému konzervativnímu poslanci a životopisci Gylesovi Brandrethovi: „Stal jsem se karikaturou. Tak to je. A musím to přijmout.“

Uměl být okouzlující a vtipný, na oficiálních návštěvách projevoval velikou zvědavost vůči svým hostitelům, kterým to lichotilo. I když byl podle britského práva vyloučen z hlavních oblastí profesionálního života královny (nezastával žádnou královskou roli, kromě funkce poradce v soukromí), pustil se do modernizace monarchie a údajně se obával, že by mohla být zastaralá jako „muzejní kousek“.

Královna se k němu v soukromí obracela a ptala se „Co si o tom asi myslí Phillip?“ u významných záležitostí týkajících se královské domácnosti. Podle zasvěcených byla velká rozhodnutí přijímaná vždy po konzultaci s princem Phillipem - včetně konečného souhlasu k zaplacení daně z královského soukromého příjmu nebo dopisu Charlesovi a Diane, když se řešil jejich rozvod.

Několikrát vyjádřil svůj názor na monarchii jako státní uspořádání a chápal, že se nemůže zavděčit všem, proto se vždy snažil o kompromisy. „Lidé stále reagují snadněji na symboliku než na rozum,“ řekl. Lidé instinktivně chápali myšlenku spíše reprezentujícího než vládnoucího vůdce, a to bylo důležité pro národní identitu, tvrdil.

Londýnský biskup Richard Chartres kdysi podle webu The Guardian řekl: „Kdyby se s královnou oženil jeden ze standardních anglických aristokratů, všechny by to unudilo k zbláznění.“ A vévoda z Edinburghu rozhodně nebyl nudný.