Zatímco baroko přálo spíše hladce oholeným tvářím, v devatenáctém století se ideál krásy opět vrátil k leckdy velmi bujnému plnovousu. Tento trend měl samozřejmě řadu příčin, ale velkou měrou k němu přispěli i lékaři, kteří vousům přisuzovali nejrůznější léčivé, někdy až magické vlastnosti.

Pro nošení plnovousu existovaly podle lékařů mnohem pádnější důvody než pouhé vylepšení osobního vzhledu. Jejich argument byl jasný: Příroda je moudrá, nikdy nezklame a spojuje příjemné a ozdobné s užitečným.

Lékaři například tvrdili, že vousy jsou mnohem lepším respirátorem, než jaký kdy může vytvořit věda. Pohlcují prý vlhkost vzduchu, ale také jej čistí od prachu, sazí a filtrují špatné ovzduší velkoměst. Zároveň vousy díky teplému dechu svého nositele ohřívají studený vzduch, který vdechuje. Řečníkům zase lékaři radili, že zarostlá tvář - a především krk - jim pomáhají chránit hlasivky.

Triumf vousů byl tedy i díky medicínským doporučením nezadržitelný. Koneckonců - kdo potřebuje šálu, když má plnovous? K dámám byla v tomto ohledu příroda sice poněkud skoupá, ale vybavila je zase jinými přednostmi.