Jaké tajemství se skrývá za vůní vzácné damašské růže?
25. 7. 2015 – 20:00 | Magazín | pal

Damašská růže a zejména oleje, které se z ní vyrábějí, jsou pojmem v kosmetickém průmyslu. Největším producentem této suroviny je provincie Isparta na jihozápadě Turecka. Na zdejších polích pracují syrští uprchlíci, kteří se nechávají najmout na sběr ceněné květiny.
Olej z Isparty se dodává do Velké mešity v Mekce. Využívá ho také mnoho francouzských luxusních značek při výrobě parfémů. Olej je strategickým produktem pro výrobce parfémů, slouží jako základ pro prodloužení vůně ve většině květinových parfémů.
Květina za tisíce eur
Na výrobu jednoho kilogramu růžové esence jsou potřeba asi čtyři tuny růží, tedy zhruba dva miliony květů. Tato esence se pak prodává za zhruba 7500 eur (203 100 Kč), nebo 10 tisíc eur (271 tisíc Kč) v případě bioprodukce. Celková hodnota vývozu činí 15 milionů eur (406,2 milionu Kč).
Šestitýdenní sklizeň, která obvykle končí na počátku července, je závod s časem, uvádí Nuri Erçetin, majitel jedné z továren na výrobu růžového oleje v Ispartě založené jeho otcem v roce 1958. V letošním roce úrodu poškodil dubnový mráz, takže čeká, že bude nižší zhruba o 20 procent, kolem šest tisíc tun.
Růže používají i světoví výrobci parfémů
Olej od Erçetina používají francouzská firma Givenchy či britská Liz Early pro limitované edice parfémů. Pracuje také s newyorskou firmou International Flavors & Frangrances, která je jedním z největších výrobců parfémů na světě.
Erçetin však varuje, že vyprodukovat olej ze 7500 tun květin, který téměř celý putuje do zahraničí, je těžká práce. Sběrači musí vstávat za svítání, než začne teplo dne spalovat rosu, a musí spěchat, protože závod musí zpracovat produkci do dvou hodin.
Problémy se sběrem vzácné květiny
Navzdory stabilnímu růstu poptávky od výrobců vůní, kdy hodnota celého tohoto odvětví se odhaduje na 40 miliard dolarů (981,8 miliardy Kč), produkce v Turecku již dvě desetiletí klesá a tradice pěstování růží se vytrácí.
Populace na venkově se snižuje, což je běžný jev ve všech zemědělských oblastech kvůli rychlé urbanizaci. Ti co zůstávají pak dávají přednost pěstování zemědělských produktů pro vývoz méně náročných na pracovní sílu, jako jsou třešně a broskve, upozorňují pěstitelé růží.
Dalším viníkem poklesu produkce jsou stárnoucí růžové keře. "Nedokážeme sehnat dostatek květin a je tu nedostatečné společné úsilí o zachování podnikání, takže je v nebezpečí," upozorňuje Erçetin.
Syřané jako levná pracovní síla
Větší producenti nyní zaměstnávají přistěhovalce, včetně syrských uprchlíků. V Turecku našly útočiště téměř dva miliony lidí prchajících ze Sýrie před násilím, které zde vypuklo v roce 2011, a stále více jich pracuje v zemědělství, kde jsou nízké platy.
Ve válkou zničené Sýrii již neexistuje růžový průmysl. Turecko má na trhu s růžemi podíl 60 procent a zbytek kontroluje Bulharsko.
Rosa damascena s 30 okvětními lístky se jmenuje po starověkém syrském hlavním městě a je jednou z několika z celkem 150 druhů růží, ze kterých lze extrahovat olej. Ze Sýrie do Evropy byla poprvé přivezena křižáky ve 13. století.
Lokálně byla květina uznávána kvůli své jemné chuti a léčivým vlastnostem, upozorňuje Banu Özdenová z Centra kulinářského umění, jehož cílem je ochránit turecké kulinářské dědictví.
Dodává však, že nyní je růže vnímána jako staromódní a přežívá jen v neobvyklých dezertech. "Možná nyní nezemře, ale možná nepřežije dalších 20 let," varuje Özdenová.