V zemích západní Evropy a ve Spojených státech je volební chování populace posledních několik desítek let víceméně přehledné: relativně chudší a mladší část obyvatel volí levicově a liberálně, zatímco starší a bohatší lidé volí pravicově a konzervativně.

V Česku tento model narušují dvě věci. Zatímco v ekonomických otázkách se programy domácích levicových stran v podstatě shodují se západními protějšky (vysoké daně, důraz na silné odbory a silná role státu), v otázkách obecně společenských užívá naše levice značně konzervativní rétoriku. Svou roli v tom samozřejmě hraje silná pozice neostalinistické KSČM, která s ohledem na průměrný věk svých voličů (v Praze například 77 let) a jejich nostalgii po totalitním režimu musí nutně vystupovat konfrontačně.

Ovšem normalizačního slovníku a vět o kavárenských povalečích, o obraně abstraktních "tradičních hodnot" a nutnosti klidu k dělné práci se dočkáme i od představitelů ČSSD či dnes už polozapomenutých Zemanovců.

Jestliže levicoví politici na Západě přicházeli (minimálně na začátku své kariéry) s etosem vzdoru proti finančním elitám a zavedenému systému, z projevů a tváří většiny představitelů české levice na nás dýchá v lepším případě atmosféra umaštěné nedělní pohody u seriálu Jaroslava Dietla, v případě horším pak nařvaná nadutost Jiřího Paroubka nebo brutální stalinismus Marty Semelové.

Postavy typu Zdeňka Škromacha, experta na dopravu a vesmír Stanislava Humla či mediálního hrdiny posledních dnů senátora Veleby, vzbuzují v mladších a vzdělanějších voličích odpor na zcela základní, lidské rovině. Levice  se tak v očích ekonomicky výkonné a společensky aktivní části veřejnosti stále drží na pozici nevolitelného subjektu.

Něco jako lidovci (ale s knížetem)

V situaci, kdy je podstatná část české levice zabarikádovaná na společensky konzervativních pozicích, obrací se liberálně orientovaná veřejnost logicky doprava a především k politickému středu - odtud onen periodicky se opakující úspěch středových a středopravých stran s velmi vágně formulovanou agendou.

Tuto roli hrála v minulosti především Unie svobody, částečně pak i Věci veřejné a dnes jí hraje TOP 09. Jakkoliv je politický projekt Miroslava Kalouska s knížecím maskotem v čele označován za pravicovou stranu (a její voliči tedy za pravičáky), jde spíš o marketingovou nálepku, než skutečný stav věcí.

Po masakru ODS zastávají důsledně pravicovou agendu prakticky pouze Machovi Svobodní, kterým se ovšem stále nedaří překročit poněkud sektářský charakter strany. Politika "kavárenské" TOP 09 se v žádném případě nedrží pravicových dogmat - jde spíš o kombinaci prozápadní rétoriky v oblasti zahraniční politiky s naprostým pragmatismem v domácích otázkách.

Ostatně kdo si vzpomene na ministra zdravotnictví Hegera a jeho fanatický boj s metlami lidstva v podobě tabáku a alkoholu, rozhodně nemůže považovat Topku za garanta osobní a podnikatelské svobody. Zdá se však, že mlhavá sázka na "slušnost" zastřešená vytěžováním politického odkazu Václava Havla voličům TOP 09 stačí.

Povinnost sociální demokracie

Pokud se podíváme do programu sociální demokracie a porovnáme ho s průzkumy veřejného mínění mezi městskou střední třídou a zejména mladými lidmi, nalezneme řadu styčných bodů. Kdyby skutečně platila poučka o pravicové orientaci studentů a městských liberálů, dostávali bychom z průzkumů data o společenské poptávce tvrdých škrtů v sociální oblasti, zpoplatnění vysokých škol, větším angažmá armády v zahraničním boji s terorismem atd.

Nic takového ovšem nevidíme. Problém jednoznačně spočívá v neschopnosti sociálních demokratů identifikovat témata, která jsou pro vzdělanou střední třídu důležitá: kultura, ekologie, vztah k minulému režimu, idea otevřeného a přátelského státu.

Sociální demokracie před sebou má, jako poslední velká strana klasického typu, dvě volby: pokračovat dál v radikální, konzervativní rétorice zacílené na nestálé skupiny protestních voličů a zamířit tak ve stopách ODS do bezvýznamnosti, nebo se přeměnit v moderní levicovou stranu orientovanou na své přirozené voliče - mladé lidi a liberální příslušníky střední třídy.

Sebevědomá, moderní a silná sociální demokracie by vyvolala obdobný pohyb na pravici, ať už v podobě resuscitované ODS či nového subjektu občanské pravice. Česko by se mohlo vrátit ke standardnímu soupeření politických idejí. Daleko pravděpodobnější je však ale vývoj, kdy nechuť k reformám, konzervativní socialismus a normalizační jazyk budou dál tvořit většinový proud v české levici. A nás bude čekat několik dlouhých let ve stínu marketingových byznysprojektů typu Babišova ANO.