Méně než měsíc zbývá do uskutečnění plánovaného referenda o nezávislosti Iráckého Kurdistánu. Přes odpor všech sousedů i velkých mocností zatím vláda autonomní oblasti v čele s prezidentem trvá na tom, že se referendum uskuteční. Případné vyhlášení nezávislosti však provází konflikty a sami Kurdové nejsou tak jednotní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Obdobím studené občanské války možná jednou dějiny nazvou to, co se dnes odehrává v Turecku, Polsku a Maďarsku. Vlády v těchto třech zemích si totiž volební vítězství vyložily jako nárok na totalitu. Chovají se podle toho a pranic nedbají na protesty, které jejich kroky vyvolávají doma i v cizině.

Turecko přijímá uprchlíky a nepouští je dál do Evropy. Nedělá to samozřejmě zadarmo – na oplátku tečou do Ankary z Bruselu dlouhé peníze. Odhlédnuto od toho, zda je vůbec politicky správné, aby Evropská unie šla do holportu s autokratem typu Recepa Tayyipa Erdogana: Kde vlastně tyto miliardové částky konkrétně končí? A pomáhají opravdu tam, kde mají?

Před dvěma roky koncem listopadu se v nebi nedaleko syrsko-turecké hranice ozvala exploze a na zem se zřítily trosky ruského bombardéru Suchoj Su-24. Stroj s rudou hvězdou na křídle, který měl údajně narušit vzdušný prostor Turecka, sestřelila turecká stíhačka. Moskva přišla o letoun, pilota, a zmrazila vztahy s Ankarou.

Březnový dekret tureckého prezidenta o odstraňování tělesného ochlupení může vypadat na první pohled legračně. V zemi se hromadí uprchlíci, v sousední Sýrii zuří již několik let válka, s Evropskou unií je Ankara na kordy, dozvuky loňského pokusu o puč stále trvají, stále platí výjimečný stav, pokračují zátahy proti odpůrcům režimu a domácí opozice těžce nese posílení prezidentských pravomocí, které voliči odkývali v dubnovém referendu. Zabývat se v takové situaci epilací ale zdaleka není tak bizarní, jak by se mohlo zdát. To jen (téměř) všemocný Recep Tayyip Erdogan prostě testuje, kam až může zajít.

Čeští poslanci odsoudili masakr Arménů, ale také nacistické masakry, což silně popudilo Ankaru. Český parlament v úterní rezoluci totiž výslovně zmínil arménskou genocidu, čím ji de facto uznal. Turecko se přitom dlouhodobě brání tomuto označení. 

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat, prohlásil kdysi francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná tento citát nezná – anebo ho naopak zná až moc dobře. Za svůj vzor a inspiraci sice označuje slavného Sulejmana I. Nádherného, jeho politická dráha přitom ale až nápadně připomíná osud jiného sultána: Abdülhamid II. byl rozporuplnou postavou tureckých dějin a šel na to na přelomu 19. a 20. století hodně podobně jako Erdogan – a špatně skončil.

Bezmála dvě třetiny Turků žijících v Německu hlasovaly v nedělním ústavním referendu pro posílení pravomocí prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Podpořily tak fakticky zahraničního diktátora, který doma odstavil opozici a umlčel média. Sami němečtí Turci přitom žijí ve fungujícím demokratickém právním státě. Tato situace v mnoha ohledech připomíná situaci v Československu v roce 1935, kdy sudetští Němci v parlamentních volbách podpořili Henleinovu SdP.