jedovaté

Václavky rostou v trsech na pařezech a koš se s nimi naplní za pár minut. Jenže syrové jsou jedovaté a chybuje se u nich častěji než u kterékoli jiné jedlé houby. A to dokonce ani ne tak v lese, ale spíš doma u sporáku.

Stačí několik vlhčích dnů, chladnější noc a české lesy se začnou plnit houbaři. Společně s hřiby, liškami a kozáky však vyrůstají také jejich nebezpeční dvojníci. Některé od jedlých druhů neodhalí barva, červivost ani stříbrná lžička. Největší omyl navíc začíná už u lidového slova „prašivka“. Ve skutečnosti totiž neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého by šlo všechny nebezpečné houby bezpečně poznat.

Zbytky od oběda v lednici, rychlé ohřátí a hotovo. Pohodlí, které známe všichni. Jenže kolem ohřívání jídla koluje víc mýtů než skutečných rizik. A někdy se z nich zbytečně stává strašák pro játra. Co je pravda a kde už začíná přehánění?

Houbaření je v Česku téměř národní sport. Jenže některé houby jsou si podobné natolik, že si je lidé v lese často pletou. Mykologové každoročně upozorňují, že právě záměna jedlých a jedovatých druhů stojí za mnoha otravami.

Australské pláže bývají synonymem ráje — nekonečný písek, azurová voda a klid, do kterého se člověk touží ponořit. Jenže letos se mezi opalujícími  turisty objevují nečekaní „návštěvníci“. Pláže na západním pobřeží Austrálie zaplavují mořští jedovatí hadi.

Na mapě vypadá jako tropický ráj – maličký zelený ostrůvek v tyrkysovém Atlantiku, jen kousek od brazilského pobřeží. Kdybyste ho zahlédli z lodi, možná by vás napadlo jediné: tady bych chtěl strávit dovolenou. Jenže Queimada Grande je přesný opak. Neexistuje místo, kde by se člověk ocitl blíž smrti tak rychle jako tady.

Oběd jako z noční můry. Erin Patterson naservírovala příbuzným hovězí Wellington s jedovatými houbami. Tři zemřeli, jeden přežil jen zázrakem. Austrálie má za sebou jeden z nejotřesnějších případů vraždy v moderní historii.