Jedlá houba, u které se chybuje nejčastěji. Víte, jak správně na václavky?

Jak nejspíš tuší každý houbař: Václavky zasyrova nejíst. Obsahují látky, které v syrovém stavu dráždí žaludek a střeva a rozloží je až dostatečně dlouhý var. A přesně tady se dělá chyba: Opečené houby vypadají hotově, ale... nejsou.

„U václavek je nutné je dobře tepelně upravit. Měly by se vařit minimálně třicet minut,“ řekla Deníku mykoložka Hana Ševčíková z botanického oddělení Moravského zemského muzea v Brně.

Mykolog Jiří Polčák byl v rozhovoru pro server Olomouc.cz z roku 2013 ještě přísnější: „václavky jsou za syrova jedovaté, takže je potřeba delší tepelná úprava, klidně i přes hodinu.“

Do koše patří především mladé plodnice s klobouky zhruba do pěti centimetrů. Staré václavky jsou vláknité, hůř stravitelné a bývají prolezlé larvami. Polčák velké přestárlé plodnice houbařům nedoporučuje sbírat vůbec — podle něj větší rozhodně neznamená lepší.

Dřevnaté třeně si nechte na vývar nebo je rovnou nechte v lese; do guláše jdou kloboučky a měkké horní části třeňů.

A pozor, na stejném pařezu může růst i velmi nebezpečná houba. Václavky se nejčastěji pletou se šupinovkami – ty jedovaté nejsou, jen nechutné. Horší je vzácnější, ale smrtelná záměna s čepičatkou jehličnanovou. Roste rovněž na dřevě, ale v trsech jen vzácně, je drobná a obsahuje amanitiny, tedy stejnou skupinu jedů jako muchomůrka zelená.

Což opravdu není žádná legrace a nic podobného za žádnou cenu vážně sníst nechcete.

Platí proto úplně obyčejné pravidlo: co si nejste jistí, do koše nedávejte. Rozlišujících znaků je víc, nejspolehlivější třeba ten, že václavky mají šupinatý povrch klobouku, zatímco čepičatky zcela hladký.

Spolehlivé je také porovnání výtrusného prachu: Václavka ho má vždy čistě bílý, jedovaté záměny hnědý či rezavý. 

Ale berte opravdu jen to, co znáte. A rozhodně nesbírejte celý trs najednou s tím, že se to doma přebere.