Neandrtálci jsou vděčným objektem výzkumu. Neexistuje snad nikdo, koho by nevzrušovala představa, že ještě před pár tisíci let chodili po zemském povrchu zástupci odlišného lidského druhu. Ke klasickým otázkám, jak asi neandrtálci vypadali a jak se chovali, přibývají další. Proč jsme přežili my, a ne naši „bratranci“? Křížili se s neandrtálci naši předkové? A pokud ano, kolik genů jsme po nich zdědili?

K Zemi míří obří asteroid. Vybuchla supernova. Zastavilo se zemské jádro. Probouzí se supervulkán. Šíří se smrtelná infekce. Přicházejí zombie. Startují jaderné rakety. Útočí zabijáčtí roboti… Náměty katastrofických románů, filmů a seriálů jsou zdánlivě nevyčerpatelné. Jak byste se ale opravdu chovali, pokud by váš svět směřoval ke konci? 

Kdo nikdy neslyšel o archeoptryxovi, jako by nežil. Působivé zkameněliny známého "praptáka", který snoubil znaky moderních opeřenců a dinosaurů, získaly podobnou slávu jako Tyranosaurus rex nebo Brontosaurus. Kvůli nápadně mozaikovité stavbě těla jej řada dobových výzkumníků neváhala označit za podvrh. Jak ale ukazují fosilie nalezené v posledních letech především v Číně, archeopteryx byl mezi nejrůznějšími dinosaury koketujícími s peřím, křídly a letem ještě "nejnormálnější".

S objevy týkajícími se prvních organismů na Zemi se v poslední době roztrhl pytel. Hon za stále staršími fosiliemi ovšem trochu zastírá fakt, že ani po více než 200 letech nemáme zcela jasno jakým způsobem a za jakých podmínek život vznikl.

Barrandien, oblast mezi Prahou a Plzní, která nese jméno po francouzském inženýru a paleontologovi Joachimu Barrandovi, představuje jednu z největších studnic našich znalostí o prvohorním světě. Přestože paleontologický výzkum na tomto území sahá až do hloubi 19. století, místní bohatá naleziště mají stále co nabídnout. Dokazuje to i výzkum Lukáše Laibla z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který spolu s kolegy ze stejného pracoviště a ze Španělska zdokumentoval nové, dosud nevídané, detaily o larvách trilobitů, jejich vývoji a odlišnostech tohoto vývoje v různě položených oblastech.

Třebaže se tomu nechce věřit, poslední mamuti srstnatí vymřeli až před 4000, možná dokonce jen 3700 lety. Jejich pozdní populace se už dávno neproháněly stepí a tundrou Eurasie. Přežívaly zcela izolovaně na ostrovech při severním a východním pobřeží Sibiře. 

V evolučním měřítku mezi sebou paraziti a jejich hostitelé vedou nesmiřitelný boj. Nový evoluční vynález, adaptace, jedné strany, má nevyhnutelně za následek evoluční protitah soupeře. Zvýšení odolnosti nebo efektivity infekčních stádií parazita vede ke zdokonalení obranných linií hostitele – ztluštění kůže, okyselení žaludečních šťáv, nebo třeba zlepšení zraku a poznávacích schopností, které příslušníkům hostitelského druhu umožní se nákaze vyhnout. Mezitím už ale přírodní výběr tlačí parazity ke zdokonalení stávajících metod nákazy, nebo vyvinutí úplně nových způsobů, jak se hostiteli dostat "pod kůži".

Obývají živé organismy povrch Země daleko déle, než se soudilo? Většina vědců sdílí názor, že pozemský život vznikl krátce po konci bouřlivých událostí provázejících vznik naší planety. Úplně první formy života, jak ho známe, by tedy na svém kontě mohly mít zhruba 3,8 miliardy let a jejich pozůstatky bychom se zdravou dávkou realismu mohli čekat ve vrstvách o pár desítek až stovek milionů let mladších.