Afghánistán zažívá nejdůležitější týden od začátku letošního roku a jedno z nejvýznamnějších období od počátku vojenské invaze spojeneckými vojsky v roce 2011. Ašraf Ghaní po dlouhých peripetiích složil v pondělí prezidentský slib a převzal tak vládu nad válkou zbídačenou zemí. Jde o první mírové předání moci za poslední 40 let a poprvé v historii je tomu tak na základě demokratických voleb.

Pozorovatelské mise a nezávislá volební komise oficiálně nikdy nezveřejnily konečná čísla. Všeobecně se ale má za to, že vítězem voleb s deklarovanou těsnou většinou je skutečně Ghaní, který zvítězil nad svým rivalem Abulláhem Abdulláhem. A to navzdory tomu, že skrutátoři OSN měli ze soutěže vyřadit až 850 tisíc volebních lístků právě pro Ghaního.

Hrozba občanské války je tím nejspíš zažehnána, válkou zasažená země je ale nadále zmítána regionálními konflikty. Dohoda o dělbě moci mezi prezidentem Ghaním a jeho budoucím výkonným premiérem Abdulláhem složitou situaci ještě více komplikuje.

Prezident a jeho výkonný ředitel

Dohoda o rozdělení moci mezi Ghaním a Abdulláhem pro ustavení vlády národní jednoty se stala součástí afghánské ústavy. Čtyřstránkový dokument zavádí funkci výkonného ředitele - anglicky doslova 'CEO' - který má společně s prezidentem dohlížet na chod země. Abdulláh bude ze statusu své funkce předsedat týdennímu zasedání vládních ministrů, kteří mají tvořit exekutivu země. Stane se tak jakýmsi výkonným premiérem. Prezident Ghaní má vést kabinet, který je složen z viceprezidentů, hlavních poradců, výkonného premiéra a ministrů.

Ačkoli měl být post výkonného premiéra autonomní, z konečného textu vyplývá, že bude společně se svým kabinetem podřízen prezidentovi. Pro zachování rovnováhy sil má být oběma stranám zajištěna parita při obsazování klíčových bezpečnostních a ekonomických pozic. Problém je ovšem v tom, že mechanismus při výběru má být založen na blíže nespecifikované "zásluhovosti", na které se musí oba politici domluvit. Ghaní a Abdulláh mají vládnout na bázi společných rozhodnutí prospěšných pro zemi, rozhodující pravomoci však má přece jen prezident. 

Nejednoznačnost textu, respektive případná interpretační volnost může snadno vést k vládním komplikacím a prodlením. I když má prezident navrch v rámci pravomocí, minimálně kontrola nad ministry a vicepremiéry země je sdílená a případné konflikty mohou snadno vyústit v mocenské schisma. 

Dichotomické rozdělení moci

Celou věc nadále komplikuje fakt, že výkonná složka moci byla v Afghánistánu tradičně rozdělena mezi širokou vrstvu kmenových a klanových vůdců, kteří mají enormní vliv na své komunity. Naproti tomu afghánská ústava z roku 2004 správce provincií, policejní velitele a další vládní agenty podřizuje aparátu prezidenta země.

Problém pak spočívá v tom, že kandidáti na tyto pozice jsou voleni dle kmenové či klanové příslušnosti spíše než na základě kompetentnosti. Dalším nežádoucím jevem je korupce. Post policejního velitele se dle místních zdrojů dá pořídit za 100 tisíc amerických dolarů. Velitel pak dohlíží na území, na kterém ze své pozice může beztrestně přijímat úplatky. Vzniká tak nekonečná korupční smyčka.

Nastolený dvojkolejní systém vysoce centralizované legislativní moci a reálné moci spočívající v rukou regionálních vůdců je zhoubně kontraproduktivní. Při prezidentských volbách navíc dochází ke konkurenčnímu boji mezi regiony a klanovými lídry, protože ekonomické a politické kroky nejdou přes regionální správu, ale přes prezidentský palác. Skupiny podporující vítězného kandidáta pak po volbách získávají svého zástupce ve vedení země, což vede mnohdy ke krvelačným konfliktům. Problém by částečně vyřešila větší autonomie jednotlivých regionů. Na druhou stranu by to mohlo posílit korupční prostředí a rozšířit prostor pro lokální válečné samosprávy.

Sjednocující paradox 

Žádná z výše uvedených skutečností nenasvědčuje tomu, že afghánská budoucnost bude klidná. Hořkost nad dlouho nejasným výsledkem voleb má hlubší etnické a regionální kořeny. Zatímco Gahního základnou je převážně jih s Paštúny, Abdulláhovi přívrženci jsou z tádžického severu. Obě tyto strany mají mnoho na krev znesvářených představitelů.

Afghánská vláda je krom toho životně závislá na mezinárodní pomoci, která tvoří plné dvě třetiny rozpočtu o velikosti 7,6 miliardy dolarů. Oba vůdci tak budou z logiky věci pro stabilitu regionů muset udělat maximum, bez zahraniční pomoci by u vlády nevydržel dlouho ani jeden z nich.

Bilaterální bezpečnostní dohoda

Po inauguraci Ghaního následovalo podepsání bilaterální bezpečnostní dohody. Odcházející hlava země Hamíd Karzáí tento dokument z důvodů nedostatečných záruk odmítala podepsat. Dohoda přitom oddaluje úplné stažení spojeneckých vojsk původně naplánované na konec letošního roku. Kdyby ho Afghánci nepodepsali, hrozil by jim obdobný chaos, který po předčasném po odchodu Američanů nastal v Iráku.

Na začátku letošního roku v Afganistánu sloužilo 50 tisíc vojenských vojáků ze 49 zemí světa. Z toho 34 tisíc vojáků připadalo na USA. Většina jednotek NATO, respektive ISAF, by zemi měla opustit na konci letošního roku. Zůstat má asi 9,8 tisíce Američanů a dalších asi dva tisíce spojenců. Jejich úkolem bude udržovat pořádek v zemi a trénovat afghánské bezpečností složky. Počet vojáků má být ke konci roku 2015 snížen na polovinu a na ke konci roku 2016 je potom plánováno jejich úplné stažení.

Kromě těchto složek bude na afghánském území operovat zhruba tři tisíce vojáků z jednotek zvláštního nasazení, které mají za úkol zneškodnit zbytky teroristické organizace Al-Káida a jejích odnoží. V přílohách klíčového dokumentu je uveden závazek o umožnění přístupu ke všem devíti hlavním leteckým základnám v zemi včetně Bagrámu, Džalálábádu a Kandaháru, které mají sloužit jako domovské základny pro operace dronů v sousedním Pákistánu. Spojenecká vojska budou nadále používat strategické základny v Kábulu, Herátu, Mazár-e Šarífu, Hílmandu, Gardézu a Šindandu.

Na celém dokumentu je však pikantní bod jedna 24 článku, který mluví o platnosti dohody od 1. ledna 2015 do konce roku 2024 a dále a platí, pokud nedojde k naplnění bodu 4. Tento bod zase říká, že dohoda může být ukončena vzájemným souhlasem obou stran a to na základě diplomatické žádosti vyplněné dva roky předem. 

Z toho jasně vyplývá, že ukončení války v Afghánistánu se může protáhnout až do roku 2024. Vítězství spojeneckých sil je tak i nadále v nedohlednu.