Bank of England se začátkem března přidala k americkému Fedu a oznámila, že ve snaze podpořit ekonomku a nastartovat zamrzlý trh s úvěry přistoupí k politice kvantitativního uvolňování. Ta spočívá v tom, že banka začne snižovat také dlouhodobé úrokové sazby vykupováním cenných papírů jakými jsou vládní a firemní dluhopisy, což je ekvivalent tisknutí nových peněz. Skutečně se dá krize vyřešit u tiskařského stroje? Inflací peněžní nabídky centrální banka nedocílí ničeho jiného než snížení kupní síly peněz a růstu cen. Více peněz v ekonomice totiž neznamená více bohatství, protože peníze nejsou ani spotřebním ani investičním statkem, ale pouze prostředkem směny. Pokud by si například pan Novák pořídil tiskárnu na peníze a pustil jednorázově určité množství nových peněz do oběhu, jeho reálné bohatství se zvýší přesně o tolik o kolik se sníží reálné bohatství zbytku společnosti. Kdyby byl pan Novák milovníkem automobilů a kupoval za nové peníze pouze automobily, jím vyvolaný růst poptávky po automobilech zvýší jejich cenu pro ostatní, kteří tak budou muset platit při nákupu více. Růstem peněžní zásoby tak dojde k transferu reálného bohatství od potenciálních kupců automobilu k panu Novákovi a k výrobcům automobilů, kteří dočasně těží z růstu jejich ceny. Když se peníze vytisknou... Nejsou to však pouze změny cen automobilu, které by pan Novák vytvořením nových peněz vyvolal. Měnit se totiž postupně začnou i ceny dalších statků v ekonomice. Vyšší poptávka po automobilech pomůže automobilovému průmyslu, který začne nakupovat více surovin potřebných k výrobě, jako je například ocel. Růst poptávky po oceli následně vyvolává růst její ceny a také ocelářské firmy, ale i firmy těžící železnou rudu díky obyčejnému faktu, že si pan Novák vytisknul peníze, zaznamenají nárůst výroby a zisků. Zatímco subjekty, které jsou novým penězům nejblíže (pan Novák, automobilky, ocelárny) tak z růstu peněžní zásoby těží, u těch ke kterým se nové peníze dostanou později je tomu právě naopak. Protože růst cen oceli vyvolá růst ceny ostatních strojů, například zemědělcům tak vzrostou náklady na investice. Zanedlouho tedy budou muset zvýšit ceny potravin, na což ale následně začnou doplácet běžní spotřebitelé. Pokud si budou chtít spotřebitelé udržet svou životní úroveň, jejich reálné bohatství začne díky vyšším cenám klesat a bude klesat tak dlouho, dokud si nevymohou u zaměstnavatele zvýšení mezd. Bohatství o které přijdou v období mezi růstem cen potravin a zvýšením mezd je poté jejich nákladem, který putuje v podobě zisku panu Novákovi, automobilkám, ocelárnám a dalším anonymním subjektům. Následný růst ceny práce však zdraží náklady výroby a automobilce, která ze začátku těžila ze zvýšení poptávky vyvolané růstem peněžní zásoby, začnou rázem klesat zisky. Ta reaguje omezením výroby, to se přenáší i na ostatní odvětví (ocelárny, železárny) a expanzi tak střídá recese. Tak jak nové peníze putují ekonomikou, dochází k neustálé změně směnných relací až se v určitém momentu ekonomika dostane zpět k nové rovnováze, ze které byla panem Novákem uměle vykolejena. Zatímco ale pan Novák a například akcionáři, kteří včas prodali akcie automobilky, na tomto procesu vydělali, zemědělci, spotřebitelé a ostatní subjekty, kterým nejdříve rostly náklady a až poté výnosy, jsou čistými plátci. Došlo pouze k transferu bohatství od jedné skupiny společnosti ke druhé, zatímco celkové bohatství společnosti žádným způsobem nevzrostlo. Automobilů je v ekonomice nyní sice více než by tomu bylo před inflací peněžní zásoby, to ale pouze proto, že jejich výrobu dotovala anonymní část společnosti úbytkem svého bohatství. Jejich hodnota (vyjádřená prostřednictvím směnných relací v porovnáním s ostatním zbožím) navíc nyní musí klesnout pod tu, kterou měly před zvýšením peněžní zásoby, aby bylo možné prodat všechny nadbytečné zásoby vytvořené uměle vyvolanou expanzí. Monetární expanze – příčina každé krize Shodné následky má také inflace peněžní zásoby vyvolaná centrální bankou a živená komerčními bankami, které jsou díky systému částečných rezerv jediným soukromým subjektem v ekonomice s pravomocí vytvářet nové peníze. Pokud centrální banka sníží úrokové sazby a z ničeho nic zlevní úvěry, vytváří falešný dojem dostatku zdrojů na financování nových investic. Domácnosti a firmy se následně začnou více zadlužovat a nové peníze proudí do ekonomiky. Ze začátku ale rostou ceny pouze některých statků zatímco většina ostatních cen zůstává fixních. Právě proto může stoupat výroba, zatímco se vytváří umělý hospodářský boom, jehož konec přijde právě tehdy, kdy se růst cen začne ve velké míře projevovat napříč celou ekonomikou. Firmám začnou růst náklady a klesat zisky. Jakmile ale ekonomické subjekty zjistí, že zdrojů není zdaleka tolik kolik se zprvu zdálo a že nové investice nejsou kryty úsporami (omezením současné spotřeby ve prospěch budoucí), ale pouze penězi (papírem), začnou růst úrokové sazby a krachovat investiční projekty, které by při vyšších sazbách nikdy nebyly ziskové. Banky se následně dostávají do problémů a hrozí jim krach, protože díky částečným rezervám jednoduše nemají k dispozici tolik peněz kolik rozpůjčovaly. Právě tento mechanismus stál v minulých letech na začátku současné finanční krize, když centrální banky v čele s americkým Fedem dramaticky snížily úrokové sazby, aby pomohly takzvaně „nastartovat ekonomiku". Nové peníze putovaly prostřednictvím hypotečních úvěrů především do nemovitostí, ceny domů prudce rostly a stavební sektor a výroba zaznamenaly výrazný boom. Jakmile však začaly úrokové sazby růst, všechny tyto investice, které by jinak bez snížení sazeb nikdy nevznikly, začaly ve velkém krachovat a ceny domů klesat stejně tak, jako v případě cen automobilů a pana Nováka. Dočasné řešení Existuje pouze jediný způsob jak bránit ekonomice v návratu zpět k rovnováze a tím je neustálé zrychlování tempa růstu peněžní zásoby. Pokud by v našem případě automobilce, které začínají klesat zisky, pan Novák pomohl dalším tiskem peněz a nákupy nových automobilů, celá spirála by se roztočila znovu. Objem nových peněz v ekonomice by ale musel růst rychleji než v předchozím případě, aby ekonomické subjekty překvapil a ty na něj nestihly adekvátně zareagovat. Tento proces však nemůže pokračovat do nekonečna a čím déle trvá, tím horší jsou následky spojené s konečným přizpůsobením ekonomiky. Bohužel právě tuto cestu zdá se zvolily vlády a centrální banky, které se rozhodly řešit současnou finanční krizí masivní monetární a fiskální expanzí. Již v roce 2001, kdy na akciových trzích splaskla technologická bublina a hrozila recese, se centrálním bankéřům v USA a v Evropě povedlo recesi zahnat do té doby nevídanou monetární expanzí, když Fed snížil sazby na 1% a peněžní zásoba jen během let 2001 až 2003 vzrostla o 34%. Právě díky této expanzi byla americká recese v roce 2001 jen zanedbatelnou epizodou a právě díky této expanzi je současná finanční krize natolik závažná. Odpověď centrálních bankéřů na nynější problémy je však stejně nešťastná jako v roce 2001, přičemž míra expanze daleko převyšuje tu, která současnou krizi způsobila. Americká centrální banka již snížila úrokové sazby k nule a protože už níže nemůže, začala s vykupováním nekvalitních aktiv výměnou za nové peníze. Na stejnou cestu se začátkem března vydala také Bank of England, která srazila sazby na 0,50 % a oznámila, že po dohodě s ministrem financí začne vykupovat vládní a korporátní dluhopisy, rovněž ve snaze zvýšit peněžní zásobu a „nastartovat hospodářský růst". Evropská centrální banka pak úrokové sazby drží oproti britské a americké relativně nejvýše (1,50 %), přesto i ty jsou v zemích eurozóny na historicky nejnižších hodnotách. Manipulace s peněžní zásobou přináší celkové zmatení všech subjektů v ekonomice, kteří na jejím základě činí rozhodnutí, které by bez tohoto impulsu nikdy neučinili. Pokud se navíc politici a centrální bankéři rozhodnou pomocí nově vytvořených peněz zachraňovat banky a firmy před krachem (tak jako je tomu nyní), docílí pouze toho, že tím kdo ponese konečné náklady nebude společnost jako celek, ale pouze určitá anonymní část osob, která se k nově vytvořeným penězům dostane později. Inflace je totiž pouze jiný druh daně, která však nedopadá na každého stejně. Skutečně spravedlivě tak společnost může sdílet náklady zachraňování bank pouze tehdy, pokud budou peníze k tomuto účelu získány z daní. To by ovšem vláda musela buď snížit výdaje, nebo zvýšit daně, což je nepopulární opatření, které by odsoudilo tyto společnosti k bankrotu. Právě likvidace těchto firem a špatných investic je však nezbytnou podmínkou rychlého zotavení ekonomiky. Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.