Pro okolní svět se možná stalo překvapením, že si balkánská země zvolila poprvé v historii za prezidenta etnického Němce. Takzvaní transylvánští Sasové přitom hráli v historii Rumunska významnou úlohu. A i když jich dnes zůstalo málo, možná se vrací na scénu.

Oni 'Sasové', kteří na území Transylvánie přicházeli už od křížových výprav, byli ve skutečnosti nejčastěji z území Porýní, Flander nebo dokonce etnicky francouzského Valonska; jako Sasy je nazvali až místní obyvatelé, kteří jim tak dali jednotnou německy hovořící identitu.

Uherští králové Sasy potřebovali

Do Transylvánie se dostávali na pozvání tehdejších tamních vládců, tedy uherských králů. V jednu chvíli se tam usídlili dokonce i němečtí rytíři, ale brzy projevili přílišné sebevědomí a uherský král je ze své země vypověděl. Udělal dobře. O několik let později se Řád německých rytířů podobně vymkl kontrole mazovských knížat a stal se sám nepřátelskou regionální mocností.

Většina takzvaných Sasů však byla vítanou pomocí pro Uhersko a samotnou už tak etnicky rozmanitou Transylvánii. Kromě drobné nobility přicházeli hlavně tolik potřební důlní experti a horníci, protože se v zemi intenzivně těžilo. Jako svébytná skupina získali zvláštní pravomoci, které byli odhodláni bránit, a navíc se zasloužili i o obranu země před ničivými tatarskými vpády a později tureckými.

Dodnes z této epochy zůstávají stovky skvěle opevněných kostelů, prakticky pevností, kam se zoufalí obyvatelé schovávali před brutálními nájezdníky. Většina těchto kostelů stále stojí a v některé rodiny ještě ve 20. století uchovávaly povinné zásoby pro případ obležení - stále ještě lze najít špekové věže, kde visí obrovské, desítky a někdy údajně i stovky let staré kusy masa.

V Transylvánii kromě Sasů žili samozřejmě etničtí Maďaři, strážci hranic Sikulové a v čím dál větším množství také Rumuni, nejčastěji původem pastevci nebo námezdní vojáci. S Rumunskem byla spojena po první světové válce jako odměna za vstup do konfliktu na straně Dohody.

Prodaní a utlačovaní

Během války značná část Sasů podporovala Hitlera, ostatně stejně jako celé Rumunsko, za což pak desítky tisíc lidí (včetně nevinných) zaplatily deportacemi do Sovětského svazu. Za vlády diktátora Ceaușesca Sasové stejně jako ostatní menšiny trpěly marginalizací a zabíráním majetku, i když se nestaly takovým cílem jako Maďaři; Ceaușescu se pokusil využít bohatnoucího Západního Německa a za miliony cenných marek doslova prodal Němcům zpátky na 200 tisíc Sasů.

Většina ostatních odešla po diktátorově popravě a nádherné opevněné kostely a udržované vesnice začaly chátrat. Teprve nedávno se část potomků do Rumunska vrátila a snaží se o obnovu svého problematického dědictví.

Skutečnost, že Rumunsko zvolilo prezidentem právě transylvánského Sasa, může předznamenávat obrat a to v mnoha ohledech. Rumunsko se v začátcích demokracie jen těžko vyrovnávalo se svými menšinami a nyní se hlavou státu stal příslušník menšiny se silně pohnutými osudy. Možná, že se z Rumunska konečně stává "normální země", jak by si její zvolený prezident podle vlastních slov přál. Dědictví transylvánských Sasů v každém případě zůstane přítomné v rumunské kultuře a společnosti. A to nejen v podobě majestátních opevněných kostelů.