Profesory by měly jmenovat univerzity, ne politici, tvrdí rektor Masarykovy univerzity

- Magazín autor: red

Tvrdé diskuse, které rozdělovaly společnost, lze v českých dějinách najít často. Důležité ale je, aby spolu protivníci dokázali dál civilizovaně žít, tvrdí rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Nyní podle něj ve veřejné diskusi zaznívá spoustu nehorázností a kultura veřejného diskutování se v Česku postupně snižuje. 

Rektor Masarykovy univerzity v Brně Mikuláš Bek

Rektor Masarykovy univerzity v Brně Mikuláš Bek,zdroj: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Neměla by se přece jen po poslední obstrukci prezidenta v souvislosti s navrženými profesory změnit procedura jejich jmenování?
Dlouhodobě zastávám názor, že profesory by podobně jako docenty měly jmenovat jednotlivé univerzity v součinnosti s existujícími orgány akademické samosprávy a že by tato pravomoc neměla připadat politikům. Z tohoto důvodu vlastně postoj pana prezidenta vítám. On už nějakou dobu říká, že buď chce do jmenování profesorů aktivně zasahovat, anebo se chce této kompetence zbavit. A druhá možnost je podle mého názoru ta správná. Pan prezident tento svůj legitimní politický postoj ovšem prosazuje poměrně razantními prostředky. To, že nyní odmítl podepsat jmenování tří profesorů, je z hlediska zvyklostí a právního nastavení nepřiměřené.

Jak by měla reagovat na opakované obstrukce akademická obec? Zdá se, že zatím prezident Zeman nehodlá změnit svůj přístup.
ČKR vyzvala členy akademické obce, aby se neúčastnili jmenování původně plánovaného na 7. května, což považuji za přiměřené vyjádření nesouhlasu. Nyní bude třeba hledat legislativní řešení.

Miloš Zeman rád cílí kritické poznámky do akademického prostředí. A jak je vidět i z posledních událostí, nejde jen o poznámky. Proč se podle vás takto vymezuje?
Nejsem politickým komentátorem a necítím se povolán, abych odhadoval vnitřní motivace pana prezidenta, některé jeho výroky ale nepochybně ovlivňují klima v akademické obci a vzbuzují většinově nesouhlas, jmenování profesorů například. Kritické vymezování vůči vysokým školám je v politickém prostředí relativně rozšířené, a je normální ve společnosti, která tyto školy financuje z veřejných zdrojů. Nějakou kritiku občas musíme snést. Dobře si pamatuji výroky předchozího prezidenta Klause, který vysoké školy kritizoval za to, že mají mnoho studentů nebo podle jeho názoru mnoho profesorů. Rozdíl byl ale v tom, že Václav Klaus si pozval rektory k přátelskému obědu a tam jim ty kritické výhrady sdělil a vytvořil prostor k přímé debatě. Ta sice nebyla úplně jednoduchá, protože Klaus měl vyhraněný názor, ale byla to kultivovaná diskuse. Škoda, že prezident Zeman v této tradici nepokračuje, vedlo by to možná k odstranění některých tenzí, které považuji za škodlivé pro prestiž veřejné sféry, a kolem jmenování profesorů by se nemusely odehrávat takové mediální přestřelky.

Vystoupení Miloše Zemana, ale i řada jiných událostí dnes rozdělují společnost výrazněji, než tomu bylo dříve. Jak vnímáte toto vyhraňování?
Nejsem nadšeným příznivcem všeobecného souhlasu všech se všemi. To, že se nad některými tématy společnost rozděluje, je přirozené. Jsem jako muzikolog tak trochu historik 19. století a veřejný život druhé poloviny toho století se celý odehrává na principu veřejného sporu. Vedly se velmi tvrdé diskuse třeba mezi staročechy a mladočechy a Čechy a Němci, stejné to bylo i za první republiky. Možná, že jsme po roce 1989 podlehli iluzi harmonické společnosti, která se konečně zbavila totalitního režimu, ale konflikt v ní byl skrytý a teď se ukazuje jako hlubší rozdělení společnosti. Neděsí mě, když spolu lidé nesouhlasí a v akademickém prostředí to dokonce tak má být, jen je důležité, aby protivníci spolu potom dál dokázali žít. Aby různost náhledů na některá témata nevylučovala civilizované soužití v jiných věcech.

Je nějaká hranice, za kterou už by spor neměl jít? Můžeme se doslechnout, že žádné plynové komory nebyly nebo že Milada Horáková byla odsouzena právem…
Ve veřejné debatě samozřejmě existují absurdní výroky a zaznívá spousta nehorázností. To souvisí s tím, že se kultura veřejného diskutování nepochybně postupně snižuje, ve veřejném prostoru se objevují hlasy, které pracují už jen s mediální realitou a s pomocí několika provokativních slov se snaží být vidět, zaujmout. Kvalita argumentace ale není velká.

Hraničním tématem je pro českou veřejnost i současné Rusko. Vy jste jako představitel univerzity dal najevo svůj postoj, když jste podpořil profesora Zubova.
Sleduji jako občan vývoj v Rusku s velkým znepokojením a chtěl bych říci, že univerzita má otevírat prostor pro kritickou debatu o situaci kolem nás. Nemá lidem říkat, co si mají myslet, univerzita ale má závazek k mezinárodní akademické komunitě. Proto jsem nabídl profesoru Zubovovi angažmá na MU.

V těchto dnech se připomíná sedmdesát let konce světové války. Zároveň se objevují velmi odlišné interpretace dějů této doby. Kde se ta názorová odlišnost právě teď bere? Svobodného připomínání té doby máme za sebou už dvacet pět let?
Je zřejmé, že kontext mezinárodní politiky se tentokrát hodně promítl do vnímání výročí konce války. Debata je určitě vzrušenější než před deseti nebo dvaceti lety, a kdyby se nestalo to, co se odehrálo na Krymu a na Ukrajině, oslavy výročí by probíhaly výrazně klidněji a možná ve větší shodě. Dnes se ale do debaty jako na filmové plátno promítají současné zájmy a problémy. Je to, jako když se v Československu v roce 1929 při tisíciletém výročí svatého Václava vzrušeně debatovalo a do diskuse se promítaly tehdejší problémy české společnosti. Výročí provokují takový typ projekce současných problémů do minulosti, je to přirozené.

Máte v současné turbulentní době jako občan ČR z něčeho obavy?
Nemám obavy, kvůli kterým bych nemohl spát, určitě ale skončila doba, kdy jsme si nepřipouštěli, že by nás mohlo něco ohrozit. Znovu si uvědomujeme, že období bezproblémového mezinárodního klidu bývají v evropských dějinách poměrně krátká.

Obavami mě ale naplňuje něco jiného než mezinárodní dění. Je to malá schopnost české politické sféry stanovovat cíle, které by politici dokázali prosadit v očích veřejnosti jako věrohodné. Česká situace se teď vyznačuje ochablostí politiky a na rozdíl od jiných zemí v Evropě nemáme příliš jasné vize, které by byly demokratickou většinou považovány za akceptovatelné. Politika není schopna artikulovat cíle, a kdyby to mělo pokračovat, připadalo by mi to velmi nebezpečné. Třeba se to změní pod tlakem mezinárodního pnutí, probudí se u nás pud sebezáchovy a politika začne hrát ve společnosti roli, jakou má mít.

Jako rektor se nevyhnete komunikaci s politiky. Jak probíhá?
Jako člen předsednictva České konference rektorů jsem často přítomen jednání s ministerstvem školství. To je moje oficiální účast v tomto procesu. Kromě toho se samozřejmě potkávám s jinými politiky nebo poslanci a bavíme se o těchto tématech. Například při jednání našeho akademického senátu se potkávám s profesorem Zlatuškou, který je předsedou školského výboru Sněmovny. V této chvíli bych ale neřekl, že za něco konkrétně lobbuji.

Dva bývalí rektoři Masarykovy univerzity – Jiří Zlatuška a Petr Fiala – jsou dnes aktivní v politice a zároveň stále ve škole působí. Jak jde politika dohromady s akademickou nezávislostí?
To není nijak ojedinělé, kromě zmíněných byl z MU dlouho ve Sněmovně Ivan Ohlídal a dnes je to Jiří Mihola. Na tak velké univerzitě je dost logické, že se najdou učitelé, kteří se politicky angažují. Důležité je, aby nepřenášeli svou politickou agendu do výuky. To se dodržuje, nikdy jsem neslyšel stížnosti, že by některý z poslanců využíval univerzitního prostoru k politickému působení.

Akademický senát vás opět zvolil rektorem. S jakými představami a plány vstupujete do druhého funkčního období?
Mám dvě hlavní témata, která bych v příštím období rád promítnul do společných politik univerzity. První z nich je spojeno s pozicí v mezinárodních žebříčcích. To, že by se univerzita měla v žebříčku posunout výš, vypadá na první pohled jako laciný módní cíl, má to ale jednu výhodu. Dá se to totiž snadno přeložit od měřitelných kroků a vnitřních opatření. Žebříčky jsou postaveny na docela rozumných a promyšlených parametrech, jako je například počet studentů na učitele, podíl zahraničních učitelů nebo studentů, publikační výkony a míra citovanosti našich autorů. Dohodli jsme se, že se pokusíme dostat ze šesté stovky univerzit do páté. Zda se to povede, nevím, posunout se chtějí všichni, i tak ale energie vynaložená na dosažení tohoto cíle povede k tomu, že vzdělávání na univerzitě bude kvalitnější.

Druhý kvalitativní cíl je hůře měřitelný a nyní o něm začínáme debatovat. Jde o představu, jak více vytěžit potenciál univerzity, který spočívá ve spolupráci přírodních a humanitních věd. Chtěl bych, aby toto funkční období mělo podtitul dialog přírodních a humanitních věd.

Proč?
Důvodem je to, že se tyto obory v minulém století od sebe poměrně hodně vzdálily. A přitom ještě poměrně nedávno – zhruba před sto lety – matematika, fyzika, historie a vědy o umění byly na jedné fakultě. Teprve v posledních desetiletích došlo k rychlému oddělování těchto komunit. Nepochybně se na tomto vzdalování podepsal koncept vzdělávání, který se u nás uplatňoval po roce 1948 a který se po listopadu nepovedlo odstranit. K tomu, že se obory ještě víc a víc uzavíraly do sebe, pak přispěly i mechanismy financování. Toto druhé téma se více týká vnitřní situace na univerzitě, ale je stejně důležité jako ty měřitelné parametry.

Jak do tohoto tématu vstupuje současný stát?
Nejsem příliš nadšený z podoby současné diskuse na téma vztahu humanitních a technických oborů. Dnes se mluví často jen o tom, jestli se někde přidá nebo ubere miliarda korun ze státního rozpočtu. Takové uvažování ale není produktivní, důležitější je, jak stát nastaví priority s ohledem na to, co potřebuje zajistit. Státní politika by měla dovolit rozumnou existenci sektoru, který je pro veřejnost atraktivní, a tím jsou humanitní obory, jako je právo, psychologie, některé ekonomické obory apod. A do určité míry by měl stát respektovat "hlasování nohama", ke kterému dochází, když si studenti podávají přihlášky na vysoké školy. Nikdo nedokáže přesně naplánovat, jak bude vypadat trh práce za 30 let, volba studijního oboru je především věcí individuální zodpovědnosti a rizika. Já věřím, že lidé jsou pořád alespoň o něco chytřejší než stát.

Jak se Masarykově univerzitě projeví novela vysokoškolského zákona?
Novela vysokoškolského zákona se dotkne toho, co veřejnost příliš nevidí – půjde o akreditace. Budoucí akreditační úřad by podle mne mohl znamenat velký pokrok směrem k efektivnějšímu akreditačnímu procesu, nový model by otevřel cestu k tomu, aby některé vysoké školy – pokud splní poměrně přísné podmínky – mohly od státu získat část jeho akreditačních pravomocí a mohly by pak samy akreditovat studijní obory a programy. To by třeba na Univerzitě Karlově nebo na MU vedlo ke změnám, které by znamenaly méně byrokracie, a přitom vedly k většímu tlaku na kvalitu a přísnější standardy.

vice-parlamentni-listy

Tagy: Česko vysoké školy česká politika české školství

Zdroje: Parlamentnilisty.cz