Cena černého zlata spadla od června letošního roku o 25 procent. Za poslední tři roky je tak s necelými 80 dolary za barel na minimu. Logicky by to mělo znamenat, že země, které jsou na exportu ropy životně závislé, tedy takzvané petrostáty, by se měly svíjet ve finanční agónii. 

Za současné geopolitické situace by si Washington přál rozumnější Rusko a konstruktivnější Írán. Jenže pokud si někdo myslel, že padající ceny ropy přimějí Moskvu a Teherán ke změnám, přepočítal se. Ropné arabské jaro se neděje.

Irán a Rusko – autokratičtí přátelé v nesnázích

Západ v rámci jaderných jednání požaduje po Íránu, aby se zbavil většiny obohaceného uranu a jaderných centrifug. Výměnou za to mu Spojené státy a země Evropské unie přislíbily zmírnění sankcí, které decimují tamní ekonomiku. Teherán však nemá důvod, proč s přiškrcením jaderného programu spěchat.

Inflace od loňska, co se prezident Hasan Rúhání ujal vlády, klesla ze 40 procent na současných dvacet. Zároveň se díky vstřícnějšímu postoji vlády zlepšily diplomatické vztahy s okolím, ale také například s Latinskou Amerikou. K tomu všemu Íráncům nabídla Moskva pomocnou ruku v případě, že nedojde k rozvolnění sankcí.

Neexistuje nejspíš nic, co by ruského vůdce Vladimira Putina odradilo v odhodlání ponechat si vliv nad destabilizovanou Ukrajinou a blízkovýchodním regionem. Strmě padající rubl a dosavadní únik kapitálu v hodnotě více než sta miliard dolarů jsou daň, kterou je ochoten zaplatit, respektive nechat zaplatit občany Ruska. Ne nadarmo se říká, že Rusa nevyhladovíš.

Režimy Ruska a Íránu využívají geopolitického klinče k udržení moci a posílení regionálního vlivu. V kombinaci s tristně chaotickou situací v Iráku, Assadovou Sýrií a dvojitou hrou ropných monarchií v záloze je to v krátkodobém měřítku neprůstřelná strategie. Má však jedno velké 'ale', které představuje nevyhnutelná fixace na Ćínu. 

Ropné cesty vedou do Pekingu

Důsledky čínské stopy jsou už nyní zcela zřejmé v případě jihoamerického enfant terrible - Venezuely. Malý petrostát, který před 15 lety započal politickou emancipaci celé Latinské Ameriky, je životně závislý na masivních čínských půjčkách, které má splácet právě ropou. Prezident Maduro se potýká se vzrůstající nespokojeností obyvatel vyvolanou především nedostatkem základního zboží a strmě stoupající inflací.

Obojí se mu, byť s obtížemi, pravděpodobně podaří vyřešit devalvací národní měny a optimalizací obchodních smluv s Čínou. Do budoucna to bude pro zemi nebezpečná kombinace, ač v krátkodobém horizontu výpadky ceny ropy Caracas ustojí.

Mnohem větší geopolitický posun bude znamenat spojení ruského medvěda na čínského draka. Moskva letos v květnu podepsala s Pekingem smlouvu na dodávku ropy v hodnotě 400 miliard dolarů. Mezitím Čína Rusům půjčuje další peníze, ze kterých se Moskva snaží pokrýt výkyvy z úniku kapitálů, který ze země odplouvá kvůli sankcím západu.

Rusku, jehož ekonomika je jednostranně orientovaná na vývoz nerostných surovin, tak hrozí, že se stane čínským vazalem. Do rozehrané partie navíc může bolestivě vstoupit energetická revoluce ve Spojených státech, která stlačí ceny ruského plynu a ropy na minimum. 

Neoblíbená, nebezpečná ale pro USA výhodná energetická revoluce

Americká energetická agentura předpokládá, že v roce 2020 budou plné čtyři pětiny ropy spotřebovávané v USA pocházet ze západní hemisféry Země. Dle Mezinárodní energetické agentury by se Amerika měla stát energeticky plně nezávislou někdy v roce 2035. Energetická revoluce však nese značná rizika.

V první řadě jde o dopady na životní prostředí, které mohou být hlavně v případě frakování ropy a zemního plynu nedozírné. Dalším ne zcela bezpečným zdrojem ropy, se kterým Washington do budoucna počítá, jsou dehtové písky. Ropu z tohoto zdroje by měl získávat především importem z Kanady. Tak či onak USA značně či úplně sníží svou závislost na nejtřeskutějším regionu světa – Blízkém východu. Naopak Čína, která Spojené státy vystřídá na postu největšího energetického importéra, energetickou závislost posílí.

Soudě dle zahraniční politiky Pekingu však zemi draka problémy jiných regionů příliš nezajímají. Nedá se tedy počítat s tím, že by neutěšenou blízkovýchodní situaci, kterou po USA chtě nechtě zdědí, chtěli Číňané nějak řešit. Region se tak může propadnout do ještě většího mocenského vakua a případného chaosu.

Padající ceny ropy nepocítí ani tuzemský motorista, a zatím ani autoritativní režimy, které jsou na jejím exportu životně závislé. Naopak se kvůli nim svět posouvá do jiné konfigurace energetických zájmů zejména v trojúhelníku s vrcholy mezi Spojenými státy, Číny a Ruska. Nové nastavení může kromě ekonomického vysílení Moskvy také přispět ke zhoršení již tak katastrofální bezpečnostní situaci na Blízkém východě.