O New Yorku se říká, že je to tavící kotlík kultur, které se v obrovské metropoli navzájem mísí a obohacují. Ale zdaleka nejvíc to platí v tamním metru, kde unikátní sběr vzorků DNA přinesl pozoruhodné závěry.

Co přesně je temná hmota? Jak propojit teorii relativity a kvantovou teorii? Existuje mimozemský život? A jak vznikl ten pozemský? To všechno jsou otázky, které blednou před jedním mnohem zásadnějším problémem, který se po náročném a usilovném bádání konečně podařilo vyřešit.

Životy obzvláště hmotných hvězd končí ve velkém stylu. Zatímco hvězda typu našeho slunce se „jen“ nafoukne do stádia červeného obra a pak zase splaskne do červeného trpaslíka, její alespoň osmkrát hmotnější kolegyně se loučí monumentálními explozemi, kterým říkáme supernovy.

O kráse se dá obecně prohlásit jen to, že je relativní. A vůbec nejlépe to můžeme ilustrovat na kráse ženské, jejíž ideální podoba prošla během historie řadou zcela zásadních proměn.

Vy nás ale zásobujete, pane Kepler, dala by se parafrázovat klasická hláška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Dosluhující sonda, nesoucí jméno slovutného astronoma, už objevila přes tisícovku planet v cizích slunečních soustavách.

Už přes čtvrt století visela ve vzduchu – nebo lépe řečeno v urychlovači částic – otázka, proč se reakce mezi bromem a exotickým atomem, kterému říkáme muonium, vzpírá chemickým zvyklostem. Při zahřívání totiž jejich vzájemná reakce zpomalovala. A to se v chemii nedělá!

Život s cukrovkou je všechno jenom ne sladký. Provází ho rituál každodenního měření glykemie, tedy hladiny cukru v krvi. Do fronty nápadů, jak tenhle obtěžující rituál usnadnit, se nově zařadilo speciální tetování.

S naší mateřskou hvězdou jsme srostlí, vstáváme s ní i usínáme. Sluneční kotouč je neměnnou součástí každodenního provozu a odkazujeme k němu jako k jedné z mála jistot, o které se lze stoprocentně opřít. Ale co bychom na obloze viděli, nahradit Slunce jinými známými hvězdami?